Příběhy Členů

Příběh Rodena a jeho života minulého

Já chtít vám povědět můj příběh, tak vyposlouchat.

V orkská vesnice ve světě Elmor se narodit maličká ork. Otec být moc šťastný, protože on si moc přát kluk, on z něj chtít udělat velká a silná bojovník. Otec mít domluva s matkou, že když se narodit kluk, tak vybrat jméno otec a on vybrat jméno Roden.
Čím být Roden starší, tím víc on si uvědomovat, že on nechtít být žádná bojovník, jak si přát jeho otec. On pořád brát Rodena cvičit a trénovat. On pak nemít žádná přítel, protože od rána být s otcem a tvrdě makat. Jedno ráno se on otci vzepřít a říct, že už nechtít trénovat, že nechtít být velká bojovník. Otec se strašně naštvat a zmlátit ho. Další den si Roden sbalit věci a utéct z domova.
Roden přijít do městečka Gludin, on to tu neznát a nevědět co má dělat. Večer on zajít do místní hospoda, dát si pár piv a přemýšlet co on dělat dál. Hospoda už se zavírat, a tak on muset najít nocleh. On najít stará opuštěná barabizna, při cestě do domu on narazit na dva opilec, oni ho zbít a okrást. Ležet na zemi ho najít mladá parta člověčák a temná elf. Od té doby být Roden s nima, on si najít taková nová domov a rodina. On být s nimi dlouhá léta, oni hodně cestovat a zažívat různá dobrodružství. Za tu dobu co Roden být s oni se naučit mluvit jako člověčák. Kvůli tomu on mezi ostatní ork nezapadat, jenom se mu posmívat a nadávat, proto on se přestat stýkat s ostatní ork a být jen s nová rodina.
Roden najít i mezi nima jeho první láska, být to lidská žena, která se jmenovat Nikol. Oba být do sebe hrozně zamilovaný. Když oni jednou přijít zpět do Gludin, Roden se rozhodnout, že on jít Nikol ukázat Rodičům. Oni dojít k němu domů, jeho otec a matka mít obrovská radost, že se Roden vrátit. On jim pak představit Nikol a říct, že oni se chtít vzít. Otec se strašně rozzuřit a matka být znechucena, začít hrozná hádka. Poté Roden odejít z domova navždy.
Při zpáteční cesta do Gludin na ně z lesa vyběhnout banda, Roden se bít jako nikdy za život, ale být to marné, být jich víc a být silný. Když on se celý zmlácený probrat, on najít Nikol jak ležet na zemi mrtvá, on nevěřit svým očím. On vzít Nikol do rukou a vrátit se zpět do Gludin. On si to dávat za vina, že on nebýt schopný jí ochránit. Při pohřbu on pokleknout nad hrob a říct „Ten den já zemřít a bůh pomoz těm, které já vzít sebou do pekel“.
Roden od všech odejít a stát se samotář. On chodit po všech městech Elmor a hledat stopa, která ho zavést k vrahům jeho Nikol. On zjistit že se jednat o velká skupina zločinec a vrah. Na svoje cesta za pomsta on brutálně zabíjet všechny, který mít se skupina něco společné. Každá stopa vést až na konec Dračí údolí. Než se Roden vydat na cesta do Dračí údolí, tak si pořídit velký mečák, aby on mít čím bojovat. Když on dojít na konec cesta on slyšet velká hluk, který vycházet z barák. Zrovna probíhat velká oslava. Roden mít výhoda, že on je přistihnout nepřipravené na boj. On potichu vlézt do barák a pak vtrhnout do místnost kde být oslava. On začít s velká síla máchat mečem na všechna strana, on zabít vše co mu přijít do cesta. Jeho pomsta být vykonána.
Když on celý zakrvácený vyjít z barák, tak venku stát celá tlupa válečník všech ras. Roden si v duchu říct „To nebýt možné, že jich být tak moc“. On sebrat všechna odvaha, která mu zbýt a rozběhnout se proti nim. V jejich čele stát veliká ork, on srazit Rodena jedna rána na zem. Ale ta veliká ork nechtít ho zabít, on se zeptat co se tu stát. Roden povědět mu celá jeho příběh a veliká ork usoudit, že on být přínosem pro ně. Veliká ork jménem Soudce nabídnout, jestli se on nechtít přidat. Roden souhlasit a slíbit pomoc těm co toužit po pomsta jako tenkrát Roden. On už nebýt jen pomstychtivá tvor, co umět jen mávat mečem. Stát se z něj zkušená a silná válečník, kterého taky posednout démon moci. Démoni se stát pro Rodena nová domov, ve kterém on doposud žít a bojovat za ně.

To být konec můj příběh.

PRÍBEH AKVÁRKA

Všetci určite vieme,že na Zemi by neexistoval život keby tu nebola voda. Každý organizmus vodu potrebuje.Nezáleží či hovoríme o luďoch,rastlinách alebo zvieratách.Tak ako vzduch,tak aj voda hrá dôležitú funkciu v živote každého z nás na tejto modrej planéte.Predsa vo vode sa zrodili prvé baktérie,prvé známky života na tehdajšej ešte žeravej guli,ktorú dnes voláme Zem.
Práca pomocníkov Stromu Života sa Vám môže zdať nudná,nezáživná alebo otravná,ale pre Elfov to je presný opak.Ochraňujú to,čo ochraňuje ich,pomáhajú tomu,čo pomáha im.Spája ich rovnaký kolobeh,preto si ju Elfovia cenia.A tu sa začína aj môj príbeh.Moja mama sa narodila v rodine,ktorej úlohou bolo sa starať a ochraňovať tento strom,zatiaľ čo ostatní bojovali a pokladali svoje životy za česť a prežitie Elfskej rasy.Nič zvláštne v jej živote sa dlhý čas nedialo,do tej doby kým sa stala jedna vec,na ktorú nikdy nezabudne.
Ako každý mesiac,museli Elfovskí pomocníci zohnať určitý materiál,ktorý potom spracovali na ďalšie významné činnosti.Túto prácu mala na starosť určitá skupina pomocníkov,ktorá bola rozdelená do dvojíc,aby im práca išla rýchlejšie,ale aj kvôli bezpečnosti.V tejto skupine pracovala aj moja mama a jej kamarátka.Vždy pracovali spolu,a vždy sa na túto prácu tešili.Už len z toho dôvodu,že si môžu oddýchnuť od každodennej roboty..Tento mesiac však bol trochu iný.Jej kamarátka ochorela tesne predtým,ako sa mali vybrať hľadať zdroje.Aj napriek tomu,že hovorila.že to nič nieje,že jej nič nieje,tak moja mama odmietla.Nechala ju ležať doma,a odišla na púť sama.A to sa jej stalo neskôr osudným.Všetko išlo ako si predstavovala do tej chvíle,kým nenarazila na smečku vlkov a goblinov.Neskôr zistila,že sa odchýlila veľmi od trasy,ktorú mala načiarknutú na mape,ale už bolo neskoro.Bola tak zaslepená dobrým zdrojom nálezov,že úplne zabudla na inštrukcie,ktoré jasne hovorili,*radšej menej a živý,ako veľa a mŕtvy*.
Nemala pri sebe žiadnu zbraň,a ajtak nebola vychovávaná pre boj.Tak sa dala na útek s pocitom,že šanca na prežitie je minimálna,ale hrial ju pocit,že keď zomrie,tak zomrie aspoň pri pokuse urobiť dobrú vec pre iných.Bežala iba chvíľu a kričala o pomoc,avšak nikto nikde.Keď tu zrazu sa z jazera pri ktorom bežala vynoril Merrow a smečku zahnal na útek.Tento jednorožec patril Vyvolávačovi Aquariusov i,ktorý si zrovna trochu užíval voľno,predtým ako zase nastúpi do boja.Jeho najobľúbenejšou činnosťou bolo sa máčať vo vode alebo si len tak plávať.Mame zachránil život,a tá nevedela ako mu má poďakovať.Aquarius bol iba zaskočený,kde sa v takejto oblasti taká plachá Elfka vzala.Pomohol jej zozbierať všetky suroviny a doprovodil ju naspäť do dediny.
Od tej doby chodila na prieskumy iba so svojou kamarátkou a keď mal Aquarius voľno,tak aj s ním.
Po krátkom čase sa s ňou oženil,ale nežili spolu.Ona bola pomocníkom, on bojovníkom.Preto nemohol zostať na jednom mieste,ale putoval lesmi.Mama sa vždy bála,či sa vráti domov celý a zdravý.Zatiaľ to tak našťastie vždy bolo.Do toho času,kým Temný Elfovia nezačali robiť nájazdy na Elfských bojovníkov.Takýto nájazd zažila aj moja mama s Aquariusom.V ten deň mu chcela na každomesačnej púti oznámiť radostnú novinu,že čaká syna.Ako tak zbierali a nachádzali materiál,objavila sa skupina Temných Elfov,ktorá si môjho otca osobne vyhľadala bez svojich kamarátov a nepripraveného na veľký boj.Samozrejme, Aquarius sa im so svojím jednorožcom postavil,ale presila bola príliš veľká.Zdatne sa držal a bojoval,zatiaľ čo to moja mama pozorovala z úkrytu,do ktorého stihla utiecť.Po niekoľkých minútach otec padol na zem,už skoro mŕtvy a Temný Elfovia odišli.Mama k nemu dobehla so slzami v očiach,a ešte mu tu novinu stihla oznámiť.Podľa toho čo mi mama hovorila,otec sa na chviľku usmial a stihol jej povedať dve veci.Prvá vec ktorú jej povedal bola,že ju nikdy neprestane milovať,a druhá bolo posledné želanie.A to znelo,aby sa jeho syn volal po ňom a,aby neskončil ako on.Potom sklonil hlavu,a zomrel.Jednorožec,ktorý to prežil,jej pomohol telo odniesť do dediny,a úctihodne ho pochovali.Mama sa vtedy zaprisahala,že mu tie želania splní.
Keď som sa narodil,dala mi meno Aquarius.Po pár rokoch mi tento príbeh vyrozprávala,a pamätala si ho tak,ako keby sa to bolo stalo včera.Aj po niekoľkých rokoch sa nedokázala zdržať plaču,a pár slz padlo aj na moje rameno.Ja som sa vtedy zaprisahal,že jeho smrť pomstím,a že Temných Elfov budem nenávidieť do konca života.Keď som bol dospelejší začal som sa zaujímať o mágiu,aby som sa neskôr mohol stať Vyvolávačom ako bol môj otec.Po čase som zistil,že som zdedil cit.Cit a talent,ktorý mu umožnoval velice dobre rozumieť s vodnými kúzlami a jednorožcami.
Jedného dňa som opustil svoj dom,s dvomi cieľmi.Stať sa Vyvolávačom a pomstiť otca.Ako som tak putoval,stretol som múdreho a šikovného Elfa Flarcona,ktorý sa sám ponúkol,že mi pomôže splniť môj sen.Stali sa z nás veľmi dobrý priatelia.Neviem,či by som sa stal Vyvolávačom bez jeho pomoci.
Môj prvý ciel bol na dosah,plnil som úlohu,ktorá mi pomôže sa stať Vyvolávačom.Cítil som,že keď som už takto ďaleko tak ma nič nezastaví.Moja nenávisť voči Temným Elfom stále pretrvávala,bez ohľadu nato,či každí z nich niečo spravil,alebo to boli iba čierne ovce,ktoré zabili môjho otca.Na svojej púti som sa ale presvedčil,že som robil veľkú chybu,keď som hádzal všetkých do jedného vreca.Presvedčila ma o tom krásna Temná Elfka menom Estilia.Ako som tak blúdil a hľadal veci potrebné pre môj prestup,stretol som ju.Samozrejme naše pohľady sa veľmi líšili od tých,akými teraz pozeráme na seba.Keď som ju stretol,z oči jej vyžarovala nesmierna brutalita a agresivita.Na jej dualoch ešte bola vidieť krv od iných stvorení,ktoré vtedy vo svojich rukách nemilosrdne zabila.Ja som bol pripravený sa brániť,a s tou nenávisťou,ktorá vo mne bublala aj zaútočiť.Ona ako Temná Elfka taktiež nemyslela na nič iné,iba ako mi useknúť hlavu.Keď už to vypadalo na jasný boj,jasnejší ako je svietiaci mesiac vo splne,nepobili sme sa.Ona hovorí,že som bol silnejší tak nechcela ísť na istú smrť.Podľa toho ako ju poznám,tak ona je schopná napadnúť kohokoľvek.Nezáleží jej na tom,či je to Ork,Trpaslík,Elf alebo človek,hlavne že jej dualy sa dotknú nepriateľa …A dôvod prečo som ju ja nezabil?Aj napriek nenávisti,ktorú vo mne vyvolali Temný Elfovia,nemohol som ju zabiť.Niečo ma predtým zadržalo.To niečo boli a doteraz sú jej nádherné modré oči.Ako milovník vody a vodných elementov som mal modrú farbu veľmi rád.Jej oči boli modré ako oceán,ako obloha alebo ako planéta Neptún.Vymyslite si koľko prirovnaní chcete,každé na jej oči bude pasovať.Neskôr som jej robil strážneho anjela,a potom zas ona mne.Zmenil som celkový názor na Temných Elfov,a rozhodol som sa,že budem chrániť túto Zem,pred takými,ako boli vrahovia môjho otca...
Neskôr som sa stal vyvolávačom vďaka Estilinej a Flarconovej pomoci.Flarcon nám potom navrhol členstvo v klane.Túto ponuku som prijal,a som na ňu hrdý.Neviem,kde inde by sa mi lepšie plnil môj druhý ciel,ktorým je pomsta môjho otca,ako u Daemonic.

(PS: Ak si myslíte,že absolútne všetko v tomto príbehu je vymyslené,je tu jeden fakt,ktorý naozaj sedí na realitu.Tým je moja láska k vode,k morským cicavcom či k modrej farbe.Som narodený v znamení rýb a to asi hovorí za všetko

Můj příběh aneb možná se stalo možná ne

Pokusím se Vám sdělit jeden příběh. Není ani špatný ani dobrý. Není o dobru ani zlu, protože jedno bez druhého nemže být. Je to vyprávění jedinečné. Od nikoho jiného tento příběh neuslyšíte. Avšak ne všichni, kteří byli jeho součástí jsou už po smrti. Ba právě naopak. Většina stále žije, ale kdyby jste se jich na tohle zeptali, tak každý pohlédne kamsi do dálky a pak sklopí hlavu k zemi. S nevyřčenou úctou a strachem v očích zároveň. Buď se s Vámi pak rozloučí, nebo rychle změní téma. Každý z nich má obavy. Strach v jejich srdcích bude věčný. Nikdy se ho nezbaví. Pokoušejí se zapomenout, ale neúspěšně. Teprve za mnoho bude příběh a strach spojený s ním zapomenut. Protože to už nebude nikdo z těchto hrdých Elfů naživu. I přes jejich dlouhověkost, netrpí věčným životem. Některé bytosti světa tvrdí, že Elfové svými životy jen lehce plují, stejně lehce, jako plyne voda pod jejich vesnicí. Opak je však pravdou.

Nad Elfským lesem se den a noc střídá stejně jako nad každým jiným místem. Slunce vychází a v noci ho střídá měsíc přinášející sebou kapky rosy, které dokážou rozechvět drobné lístečky rostlin skoro stejně jako elfský zpěv srdce jakékoli bytosti. Přináší sebou vláhu přinášející život. Stejně jako myšlenky a skutky. Ty však dokážou životy brát. Stejně jako se nad Elfským lesem střídá den i noc, tak se střídají i dobré a zlé činy po celém světě. Existuje však jedno místo, kde je před nimi Elf v bezpečí. Místo, jež je pro něj symbolem celého jeho bytí. Jeho štěstí, radosti a života. Tímto místem je stín Matky stromů. V něm leží bájná Elfská vesnice, kde se tento příběh odehrál.
Elfský les je po celý čas střežen bojovník, kteří tomuto místu zasvětili celý svůj život. Les je pro ně domovem více než vesnice. Ale bez nich by neexistovala. Oni chrání les a ten chrání vesnici. Říkají si Sentinelové. Jsou to mistři v ovládání luku. Smrtelně nebezpeční. Ale i tak se z lesa mnohdy vracejí vyčerpaní a s mnoha zraněními. Nikomu nevyprávějí, co se jim stalo. Všichni však ví, že jen díky nim se mohou bez jakéhokoli rizika pohybovat po lese. Všichni tito Sentinelové, tráví dlouhé týdny v lesích, ale pak se opět vracejí zpět. Jeden z nich se však vracíval častěji než bylo zvykem. Vracel se za svým synem. Tento sentinel už byl velmi stár. Jeho tvář byla poznamenána mnoha vráskami. Byl to jeden z nejhrdějších a nejobávanějších elfských bojovníků. Pro ostatní byl symbolem síly, odvahy a nezlomné vůle.
Svého syna učil všem dovednostem a znalostem, které sám věděl. Naučil ho ctít Elfský les a Matku Stromů. Naučil ho, že dobro a zlo nemá mezi sebou jasné hranice, proplétají se a mísí, neexistují v čisté formě. Dále ho učil ve fyzických dovednostech. Avšak nestačil ho naučit to základní. Nestihl ho naučit bojovat. Jednoho dne se z lesa nevrátil. Mnoho Sentinelů hledalo svého vůdce po mnoho dní i nocí. Bezúspěšně. Právě v té době se začalo mluvit o prokletí. Statečný Sentinel zmizel a nikdo ho už nikdy nespatřil. Zanechal po sobě pouze syna. Syna, jehož matku nikdo neznal. Syna, jehož čelo se pyšnilo zvláštním znakem, který byl barvy kůže Temných Elfů.
Staral se o něj obchodník, u kterého zůstával i dříve v dobách otcovy nepřítomnosti. Vyprávěl mu o obrovském světě za hranicí Elfského lesa. Vyprávěl mu mnoho příběhů, které se v jeho srdci mísily s krví otce toužící po Elfském lese. Avšak Sentinel se z něho nestal. Po zmizení jeho otce se poprvé projevil strach z prokletí. Nikdo z ostatních strážců lesa ho nechtěl učit. Bez toho se z něj Sentinel stát nemohl.
Jak čas plynul, zjistil jednoho dne, že Matka Stromů není ve skutečnosti to, pro co Elfové žijí. Je to jen pouhý symbol. Symbol něčeho, Co Vám dává chuť žít. To, pro co žít stojí. Objevil svůj nový Strom. Ten, pro který chtěl žít. Ve skutečnosti to byla živá bytost jako on. Mladá Elfa, do které se zbláznil. Jeho srdce bylo najednou něco příliš hmatatelného. Něco co ho dusilo když nebyl s ní. Tehdy byl skutečně šťastný. Tehdy svým životem lehce plul.
Stejně jako den a noc nad Elfím lesem se však střídá i štěstí a bolest. Společně s usychajícími kapkami životodárné rosy se vrátil i do vesnice jeden ze strážců lesa. Dávný spolubojovník zmizelého Sentinela. Vrátil se však do vesnice pouze proto, aby mohl umřít ve stínu bájného stromu. U jeho kořenů vyslovil svá poslední slova a pak i naposledy vydechnul. Po jeho slovech se všichni otočili na mladého Elfa. Ten pouze stál a cosi v něm umřelo. Stejně jako umřela jeho láska v náručí statečného strážce. Stejně jako ten následně umřel v náručí stínu Matky stromů. Umřelo v něm štěstí. Umřel v něm veškerý jeho život.
Stál tam několik dní. Všichni tiše chodili okolo něj. Nikdo se ho neodvážil oslovit. Všechny události přičítali prokletí, které na sebe a všechny své blízké přivolal jeho otec, když se zamiloval do Temné Elfky a měl s ní dokonce i syna. Ten nosil znamení svého prokletí dokonce na čele. Kvůli tomuto prokletí zmizel odvážný Sentinel. Kvůli němu umřel jeho statečný přítel a spolubojovník. kvůli němu zesnula kdesi v lese milovaná jeho syna. Kvůli němu umřela pro jeho syna i Matka stromů. Kvůli němu zmizel po týdnu nehybnosti i jeho syn.
Ten však ve skutečnosti nezmizel. Po sedmi dnech, když slunce opět ukončilo svou denní pouť oblohou a na jeho místo nastoupil měsíc. Po sedmi dnech když s nástupem měsíce na svou noční pouť padla i rosa, tak se najednou pohnul. Zahleděl se do dálky. Prázdný a zbytečný. Tehdy, nikým neviděn, opustil nadobro Elfský les a vydal se hledat bytosti se stejným osudem. Bytosti z vyprávění obchodníka, který ho vychovával po smrti jeho otce.

Možná se ptáte, proč se jako jediný nebojím vyprávět tento příběh. Ano, bál bych se. Ale strach už u ve mně dávno umřel. Umřel společně s mou Matkou stromů. Pokud stále netušíte, odkud vyprávění znám, tak už se to ani nikdy nedozvíte. Nemohu Vám to říct. Umřelo už kvůli tomu mnoho dobrých bytostí. Ono prokletí, kterého se všichni obávají, totiž skutečně existuje. Možná ho přinášel můj otec. Možná ho přináším já. Ale určitě ho přináší temné znamení na mém čele...

Příběh Eleiny temné elfky

Vše to začalo jednoho slunného krásného dne v Shillien Temple kde poprvé otevřela oči malá holčička, které rodiče daly jméno Eleina. Hned jak otevřela oči rodiče věděli, že se narodila pro velké skutky. Dělala rodičům jen samou radost, bylo to takové nezbedné usměvavé děťátko. Jelikož rodiče byli velcí mágové, tak v nich Eleina viděla své vzory do budoucna a i ona se chtěla stát velkým mágem. Ale rodiče měli hodně práce s ochranou elfské říše, že se své dceři nemohli plně věnovat, tak si ji pod svá křídla vzala její nejlepší kamarádka trpaslice Karcoolka. Ta ji pomáhala úplně ve všem, ale zastávala názor tvrdé školy kde se musíš probít sama, abys poznala pravou hodnotu peněz, pomoci, přátelství. Nebýt Karcoolky tak to Eleina vzdala už na samotném začátku výcviku na mága. Nakonec si výcvik zamilovala a byla ráda že jí Karcoolka nasměrovala správnou cestou a dopomohla ji ke zdokonalení ve svém umění. Začátky byli zábavné a jednoduché, jako by to bylo včera když pohledná Eleina poprvé pronesla své kouzlo, které zabilo jejího prvního nepřítele. Ale to byl teprve začátek dlouhé a těžké cesty plné zkoušek a dobrodružství. Eleina zabíjela co ji přišlo pod ruku a tak se zdokonalovala a rostla až do její první velké zkoušky. Ze začátku si nevěděla rady kam dřív a co přesně má udělat aby zkoušku splnila, tak se optala své kamarádky která jí pomohla a vysvětlila co má udělat a kam má jít. Netrvalo dlouho a Eleina měla první zkoušku za sebou, ale to nebylo vše, ještě před sebou měla další zkoušku na kterou si ale ještě musela počkat pár let.A nakonec to přišlo byla tu druhá zkouška která byla o hodně těžší a rozsáhlejší než ta první. Na cestě k cíli této zkoušky se Eleina ledacos naučila a potkala hodně lidí jak dobrých tak i zlých, kteří ji tuto cestu buď zpříjemňovali a nebo znepříjemňovali. Trvalo několik dní a nocí než došla k samotnému konci a měla za sebou i tuto zkoušku. Poslední zkoušku má teprve před sebou a bude muset ještě hodně let čekat než jí bude moct absolvovat, ale už se na ní hodně těší a pilně se na ní připravuje. Od druhé zkoušky ke třetí je dlouhá cesta která není nijak jednoduchá a tak mezi nimi je hodně času na dobrodružství a přátelství.Eleina už měla hodně za sebou, ale také hodně před sebou a tak si řekla, že se projde po Giranu a podívá se na všechny lidi jak nakupují, prodávají, seznamují se, povídají si své zážitky a nejednou k ní přistoupil muž jménem Dean, ještě doteď si Eleina myslí že jí ho poslali sami andělé. Oslovil ji a zeptal se, jestli by se nechtěla stát součástí klanu Daemonic, Eleina nevěděla co říct v každém případě to pro ní byla velká pocta a čest že jí oslovil někdo tak zkušený a vážený. Po chvilce popadla dech a odpověděla že bude velice ráda bojovat s tak chrabrými hrdiny bok po boku.A tak začal její život v klanu Daemonic, kde je ještě dnes a doufá že bude i nadále.

Příběh Necromancera Deana

Kdysi, ještě za dob minulých ( když jste byli všichni ještě v plenách ) sem se potuloval všem jistě známým městem Giranem, neměl sem do čeho píchnout, tak jsem aspoň kopal do těch smrdutých trpaslíků, kteří prodávají zboží tak draho, udělalo se mi zle, tak jsem si šel udělat kolečko kolem Giranu, vzal sem to přes Oren Castle Town, Dion Castle Town, Garden of Eva a ještě přes nějaký Kotěhulky....
No a když sem se po deseti minutách vrátil zpět do města Giranského, tak jsem si sednul a koukal na všechny ty lidi, jak tam běhají, shánějí věci, kupují kraviny a blbosti....
... a NAJEDNOU z čistého nebe vidím z dáli asi dvou kilometrů přicházet ( spíš valit se ) obrovského a silného orka s nějakým obrovským kladivem ( spíše to vypadalo jako kladivo než jako obouruční meč ) v rukách... A on se mi prostě zalíbil, měl pěkné oči, svaly taky akorát, tak jsem si myslel ( jak se později potvrdilo ), že to asi bude silný klan...
... Tudíž optal jsem se, jestli neshánějí Necromancera na věku 13245, a on že asi jo. No a teď jsem u Vás....
Nedávno v noci, když sem přišel z lovu zpět do Giranu, začali mě strašně bolet záda, ale zrovna sem ani neměl peníze, že bych si došel za místní krčmářkou na masáž, tak jsem si řekl, že zajdu vyházet ty chujoviny... Úplně vždy chodím k Taurinovi, ale v ten osudný den jsem zašel do Warehouse, asi mě tam táhla nějaká neznámá síla... Vkročil jsem, neměl jsem čas všímat si okolí, prostě jsem začal vyhazovat zbytečné věci na zem a po chvíli jsem se zastavil, bylo to přesně ve chvíli, když sem odhazoval Blue Soul Krystal k nohám, krasné, přenádherné Lesní Elfky s jménem BlondPrincess, nejdřív jsem obdivoval ty její krásné, hladce oholené dlougé nohy, přešel jsem rychle k obličeji, krásné oči, tváře, oči...
... Byla tam tak sama, chtěl jsem jí udělat radost, tak jsem jí věnoval krásného tygříka i s granulema pro něj, poté jsem jí věnoval jeden z mých prstenů ( nic za tím nehledejte - zatím ) ... A tak začalo naše přátelství...
... Dodnes a pořád si Princezny moc vážím, beru ji s sebou na lov a trávíme chvíle dlouhým povídáním o všem... Myslím, že právě BlondPrincess mi dala chuť a elán do života, který si nyní plnými doušky užívám...

Proto Ti děkuji BlondPrincess za to, že jsi mou přítelkyní

Příběh Corsara

Narodil jsem se v Temném lese své rodiče jsem
dosud nepoznal a doufám, že nikdy nepoznám, když se mě dokázali bez
jakéhokoli důvodu zříci. Od mládí jsem byl veden svými druhy, že jsem
temný elf a nebudu mít na růžích ustláno. S odstupem času mohu potvrdit
že, měli pravdu! Když jsem procházel jakýmkoliv městem nebo vesnicí
pokaždé jsem slyšel stejná nepříjemná slova,výhružky a podobně. Často
jsem se vydával na různé toulky po světě poznávat všechny rasy které na
tomto světě žijí. Touha zdokonalovat se ve svém umění jež je magie je
velice silná a potřebná ve světě v kterém je mnoho nepřátel, kteří
nemají vždy dobré úmysly…
Příběh jak jsem se seznámil se Sinnan
nebudu rozebírat, protože to nebyla zrovna příjemná zkušenost. V mém
životě to však znamenalo mnoho. Zjistil jsem že, ne každý je zlí a
myslí si o temných elfech jen to nejhorší! Se Sinnan jsem prožil již
mnoho dobrodružství. Díky ní jsem se také dostal do skvělého klanu
který má jméno Daemonic. Možnosti v mém životě nabrali na rozměrech. Mé
schopnosti jsou stále lepší a lepší. Nyní mě čeká jedna z nejtěžších
zkoušek a to je stát se Storm Screamerem. Jen doufám, že tento klan a
členové kteří ho zastupují, zůstanou stejní a nic nás nedokáže rozdělit.

Příběh LordaDanielse

Jednoho bouřlivého dne kdy šlehali
blesky a zvířata napadla město, jsem se podival poprvé na svět.
Jenže se o mě nikdo nestaral a já si musel zvyknout na svět bez
pomoci.Tak jsem se musel postarat sám o sebe. Začal jsem lovit ty
krvežíznivé tvory.Padali jeden po druhém a po casem čase jsem i
stárnul. Jednoho dne jsem si řekl, že jsem už dost starý na to, abych
opustil svoji rodnou vesnici Ork Village.
Ale měl jsem strach
z toho, co mě čeká někde jinde a vůbec jsem nevěděl do čeho se pouštím
. Jednoho dne jsem se konečně rozhodl pokračovat v cestě a vyrazit do
světa a poznat různá dobrodružství . Běžel jsem do města zvaného Gludio
a zjistil jsem, že je to velké krásne město a byli tam i dobří i zlý
lidé ruzných ras .
Už jsem mnohem starši, než jsem byl a dodělal
jsem právě úkol oddanosti orkům a ti mě za to požehnali na vyššího orka
šamana a s tím prišly i nové
dovednosti a zkušenosti. Mnohem více
se mi zvětšila síla.Pak přišel čas jít prozkoumat další části světa a
vydal jsem se do Dionu, kde jsem žil dlouhou dobu, asi 10 let, byl jsem
tam spokojený, ale nestačilo mi to a musel jsem jít do Giranu. Tam
trávím svůj život do teď a už jsem byl požehnán i na ovelorda a měl
jsem dost aden na koupi nové zbraně a brnění .Pak jsem začal obchodovat
s různymi rasami a přátelit se s ostatními dobrodruhy. Chodil jsem
bojovat s různimi elfy,orky,trpaslíky a samozřejmě i s lidmi .Chodili
jsme porážet i velké příšery, které ohrožovali město . A tak pokračuji
do dnešního dne. Můj život je plný nástrah a dobrodružství ve světě
Elmore.

Gurdor

Byla noc.Nebe protínaly blesky,vítr lámal stromy a z
orkské vesnice se plížila ven postava ženy.Nic co se dělo kolem ní
nevnímala.Nějáká síla jí táhla ke skále za vesnicí.Žena došla až ke
skále kde spatřila malý košík.Přistoupila blýže a spatřila malé
dítě.Vzala si ho k sobě domů a dala mu jméno Gurdor.

Tak jsem se
zrodil.Žil jsem i smou adoptivní matkou v orkské vesnici.Ostatní děti
mnou pohrdali protože jsem byl bez otce.Byl jsem z toho smutný a tak mi
má matka koupila za pár aden fisty.Cvičení s nimi sem věnoval veškerý
svůj čas a brzy sem snimy dokázal perfektně bojovat.Jednou sio mně
všiml mladý tyrant a nabídl a mé matce že mne odvede do kláštera abych
se stal monkem.Matka i já jsem byl nadšen a vypravil se do kláštera v
mých 19 letech.


Po 2 letech v klášteře se mi podařilo splnit
všechny zkoušky a já se stal monkem.Mniši mi řekli že jestli se chci
stát tyrantem musím do světa.Ve stejný den sem opustil klášter.Při mé
cestě sem potkal spousty lidí,elfů a pánů trpaslíků.Nikdo z nich na mne
však nehleděl přátelsky a každý si myslel že jsem jen tupá zelená
zrůda.V mých 42 letech jsem se stal tyrantem a začal jsem hledat místo
kde bych se usadil.


Mým novým domovem se staly bratři a
sestry z DAEMONIC s nimy sem zažil spousty dobrodružství,bitev a
přátel.Dnes je mi 66 let a nevím jaká nebezpečenství mne jesště
čekají.Vím však že vždy budu hrdý na to co jsem.

ILLOYA


To co vám teď chci vyprávět, je můj příběh, který se opravdu
stal, jen je na Vás jestli tomu uvěříte nebo ne…………….
Před pár
desítky let se v malém městečku, nedaleko Elven, narodila malinká elfka
dvou chudým, ale přesto šťastným elfům, kteří žili v malinké chatrči.
Nevadilo jim, že jsou chudí, hlavní pro ně byla láska a zdraví, a teď i malinká
elfka.
Dlouho
přemýšleli jaké dát malinké elfici jméno, aby to pro ní bylo vhodné i do
budoucna. Nakonec se shodli na tom, že se bude jmenovat Illoya. Bývalo to jméno
tatínkovi prababičky, která byla velmi výborná kouzelnice a doufali že malinká
Illoya bude po ní.
Roky
plynuly a z malinké elfice se stala
krásná elfice. Když dovršila 18. let, rodiče jí řekli že za rok jí čeká
zkouška, která není ani lehká ani těžká, a že si tím udělá přípravu do budoucna
na její povolání.
Týden před
svými devatenáctinami se šla Illoya učit znalostem do kláštera k jedné
velmi milé a staré elfici, která toho o životě věděla velmi hodně a která
pořádala třikrát do týdne seanci kde zaučovala mladší elfy, když se vracela po
seanci domů k rodičům, uslyšela jak si někdo cizí v chatrči povídá
s jejími rodiči. Byla zvědavá a proto nakoukla dovnitř malinkým okýnkem.
Viděla 4 postavy…Dva temné elfy a její rodiče.
,,Dnes je poslední den, věděli jste to a nesplnili jste to!
Měli jste na to 19let!! Tímto proklínám vaši dceru, k tomu, že až se někdy
do někoho zamiluje, ten dotyčný zemře!!“ Řekla temná elfka… ,,Jdeme Giesi, zde
už nemáme co pohledávat“ jak dořekla svá slova, objevila se bílá záře a oba
temní elfové zmizeli.
Ještě
oslepená od záře si Illoya sedla do trávy, opřela se o chatrč a přemýšlela nad
výrokem temné elfky…Řekla si, že se jí to jen zdá, že to je jen sen, ale opak
byl pravdou….
Illoya se najednou zvedla vběhla do chatrče do svého pokoje
vzala pár věcí a utíkala daleko od domova, utíkala do lesa, neposlouchala ani
své rodiče, kteří na ní volali ať se vrátí…. Nevěděla kam utíká, nohy jako
kdyby jí utíkaly samy, chtěla zastavit, ale nemohla….
Zdálo se jí to nekonečné, doběhla doprostřed temného lesa
na mýtinku, kde si rozprostřela malinkou
dečku, kterou si zabalila sebou…Lehla si na ní a chvílí přemýšlela, ale byla
tak znavená během že během pár minut usnula…Zdál se jí velmi zvláštní sen,
s temnými elfy a se světlými….Světlý elfové jí radili ať se stane
kouzelnicí , kouzelnicí se zaklínadlem vody, temní elfové jí zase říkali ať
nebere vážně prokletí, které na ní seslala jedna z jejich řad, ale že jí
musí zrušit….a že by proto měla udělat…..
Najednou se
probrala ze snu… Teda ne ona, ale Temný elf jménem Nasgor, Illoya okamžitě
zbystřila vstal dala do ruky meč a mířila proti temnému elfovi…
,,No nooo, přeci by jsi mě nechtěla zabít“ prohodil temný
elf a dál seděl na pařezu a cosi studoval v knihách…,,Nemám ráda temné
elfy, přímo je nenávidím“zuřila Illoya….
,,Ale prosím tě, odlož ten meč, pojď mi raději povědět, proč
nás vlastně nemáš tak ráda“řekl temný elf. Illoya se uklidnila odložila meč ,
sedla si zpátky na deku, dala ruce do dlaní a začala plakat…..Temný elf si
přisedl k ní pohladil ji po vlasech a prohodil: ,,ale no tak, přece tu
nebudeš brečet, tak krásná elfa jako ty…Vyprávěj mi co se ti stalo“ Illoya
narovnala hlavu utřela si slzy a začala vyprávět svůj život a o tom jak ji
temná elfka proklela a o tom že jí probudil ze snu, který jí měl říct, jak
přerušit kletbu. Povídali si dlouho, a Illoya nakonec usoudila že temní elfové,
někteří, nejsou zase tak špatní…
S Nasgora a Illoyy se stali nejlepší přátelé na život a
na smrt, pomáhali si spousty let, jednou se ale musejí jejich cesty rozdělit….
Když jednoho krásného slunečného dne procházeli spolu
Giranským náměstím, nemohla si Illoya nevšimnout pobíhajícího elfa,
s velkým lukem a maskou na obličeji, mezi jednotlivými obchodníky. Přišla
blíž k němu a zeptala se co se děje. Elf jí hned odpověděl že shání nějaký
pěkný prstýnek pro svojí milou, že si ji chce vzít… Illoya mu ukázala jeden
který prodával nějaký hamižní trpaslík. Elf zkouknul a řekl že se mu nelíbí ,
že shání něco krásného co by jí určitě zaujalo… Chvíli jsme oba přemýšleli a najednou ho napadlo, ze
by mohl vyrobit prstýnek z černé rudy. Jak řekl tak i udělal…. Illoya mu
pomohla na to sehnat materiál, když jí za to nabízel peníze řekla že nechce, že
si půjde sesbírat nové, řekl jí že má dobré srdce a moc jí poděkoval. Illoya se
vrátila za Nasgorem aby pokračovali ve své výpravě.
Roky
plynuly a s Illoyy se stala kouzelná zpěvačka vody. Nemohla ale přestat
myslet na elfa se kterým se potkala na náměstí v Giranu a který měl na
svém obleku připíchnuté malé červené D.
Další roky
plynuly a Illoya se opět octila na Giranském náměstí a sháněla jsem nějaké
oblečení. Najednou koho nevidí, Skoro přes celé Giranské náměstí se na ní
usmívá elf, kterého potkala před několika lety. Okamžitě k němu přiběhla a
zeptala se ho“Tak jak dopadly zásnuby, líbil se prstýnek Vaší VYVOLENÉ???“.
,,Ale jistě“odpověděl elf.
,,Promiň mi v tom spěchu jsem se ti asi nepředstavil,
že ?Jmenuji se Flarcon a jsem v cechu Daemonic a jsem na to
pyšný“Odpověděl elf a natáhl světlou ruku k Illoye.,,Ach, ano
nepředstavili jsme se, mé jméno je Illoya a v žádném cechu zatím nejsem“.
Začali se spolu bavit a bylo vidět že si rozumí. Povídali si dlouho do noci.
Ale bylo už pozdě a Illoya byla unavená, proto zašla do místního hostince si
zajednat nocleh. U dveří do hostince se s Flarconem rozloučila a když
chtěla jít dovnitř, Flarcon jí ještě zadržel ,,A kdybys se chtěla přidat
k nám, dveře máš otevřené.“řekl Flarcon. ,,Děkuji jistě o tom budu
přemýšlet.Dobrou noc“řekla Illoya. Ještě před tím než Illoya usnula, přemýšlela
o cechu Daemonic, jestli se tam má opravdu připojit nebo ne.
Dalších pár
dní na to musela neustále myslet, dostávala nabídky od jiných cechů, ale ona
nemyslela na žádný jiný než na to malé červené D
Po dalších
měsících se pevně rozhodla, jakou cestou jít. Poslala holoubka Flarconovi a ten
ji pozval do Adenu do jejich ,,domku“. Velmi se jí líbil, a řekla si že tady
chce bydlet jednou také. ,,Připojíš se tedy k nám??“ zeptal se Flarcon
,,Ano jistě, ráda“ nervózně sdělila.
Flarcon jí jako důkazem toho, že je připojená do jejich
cechu, připnul na oblečení malé červené D. Illoya se nemohla na něj vynadívat.
,,Můžeš si přinést své věci tvůj pokoj je nahoře, hned vedle toho mého, pojď
provedu tě tu“řekl a vedl Illoyu do pokoje……
Když už měla své věci
nanošené v pokoji, a chystala se spát, ještě jednou se před zrcadlem na
sebe podívala a koukla se na D na svém oblečení ,,Teď už jsem konečně
spokojená, našla jsem novou rodinu, která mi doufám pomůže s mým
prokletím….“ Pomyslela si, usmála se na sebe, převlékla se do šatů naspaní,
ulehla a spokojeně usla....

BlondPrincess

Za jedné krásné noci, kdy většina elmorského
světa již spala, jsem se se sklopenou hlavou plnou zklamání a bolesti
procházela po Giranském náměstí. Nevěděla jsem kam se jen zašít a proto
mě napadlo, že si půjdu vyčistit hlavu od zlých myšlenek protříděním
batůžku a truhly.Tak jsem zamířila do skladiště. Možná to byl osud,
možná spása. Jak jsem tak šla se sklopenou hlavou narazila jsem do
mladého muže, který měl v těchto nočních hodinách stejný nápad jako já….
Zprvu
jsme byli oba potichu. Ty minuty mi přišly předlouhé. V tom ke mně
tento neznámý mladík přistoupil a položil mi do náručí malé zvířátko a
prstýnek. Nevěřícně jsem na měj upřela oči a on se jen usmál a povídá:
„Než abych to vyhodil, dám to raději krásné Elfce“
Poté jsme
strávily dlouhé minuty povídáním. A já se jen modlila, aby tento
příjemný muž nezmizel v dáli a já ho už nikdy nespatřila.
K mému
štěstí se ozval i druhý den.Byli jsme v neustálém kontaktu a ani už
nevím přesně kdy to bylo… nabídl mi, zda bych se nechtěla stát členkou
pro mě neznámého klanu. Byla jsem moc ráda za jeho nabídku, ale
posmutněle jsem mu sdělila, že jsem ještě moc mladá a nezkušená.
Tenkrát mi nebylo ani 40 let a teprve jsem se rozhodovala čím se
vlastně stanu.
Byla jsem ale rozhodnuta, že tomuto mladému muži chci
stát v boji po boku a tak jsem se s vervou pustila do vzdělávání.
Netrvalo to dlouho a ON se zase ozval a pozval mě na
rande do klanového sálu, kde mi přichystal krásné překvapení. Uprostřed
místnosti bylo nazdobené srdce. S dojetím jsem se posadila uprostřed
srdce a dlouho jsme si povídaly. V tom se mě opět pozeptal zda se chci
připojit k Daemonum a já kývla. S hrdostí jsem povstala s on mi
přidělil znak Daemonů.

Ten ON byl mladý muž jménem Dean

I když někomu může tento příběh připadat fádní, pro mě je to nádherný
zážitek na který budu vzpomínat do konce mého života. Jsem hrdá že mohu
být mezi DAEMONY!

Drusilla2

Narodila jsem se v malé vesničce temných elfů do rodiny dvou bohatých lidí. Už když sem byla malá, chodili mí rodiče po světě a já musela zůstávat často sama. Slyšela jsem pouze jejich vyprávění, co všechno ve světe viděly a s jakými všemi monstry se potkaly. Neustále jsem doléhala, aby mne také vzaly někdy sebou, ale oni byly proti. Byla jsem jejich maly mazánek pod ochrannými křídly.

Jak jsem rostla, chtěla jsem se také učit nějákým kouzlům, ale bylo to těžké. Nesměla jsem daleko od rodné vesničky, a neměl mě kdo učit. Nakoupila jsem si různé knížky a chtěla jsem se toho hodně naučit, jenže jsem narazila na překážku…opět rodiče. Nechtěly, abych se učila bojovým kouzlům, prý, že je to pro mne nebezpečné a jediné, co mi vlastně zbývalo, bylo naučit se podpůrnou magii.

Trpělivě jsem se učila až do svých dvaceti let. Poté už jsem uměla všechny knížky nazpamět a potřebovala jsem nějákého učitele. Rozhodla jsem se utéci do světa. Jedné noci, když rodiče spaly, vplížila jsem se jim do ložnice. Nejdříve jsem zamířila směrem k tátovým věcem a vytáhla mu z batohu nějáké peníze a jeho zbraň. Byl to nádherný zářivý meč, homonuklus+9. Šla jsem ke skříni a vyštrachala v ní maminy staré šaty. Byl to zachovalý karmian set. Věděla jsem, že to co jsem udělala bylo špatné, ale mí rodiče na majetek nehledí. Vyplížila jsem se zadním vchodem z domu a vydala se na cestu.

Po pár dnech putování jsem dorazila do města, které se jmenovalo Gludin. Bylo to první větší město, ve kterém jsem byla. Hned jsem našla temného elfa, který by mne mohl učit. Mnělo to ovšem jeden háček. Prý musím splnit jednu zkoušku, aby zjistil, jestli jsem hodna toho, aby mne učil. Podal mi kus pergamenu, kde bylo napsáno, co mu mám donést.

Několik dní jsem chodila po okolí a ptala se různých lidí a sháněla zadané věci pro mého učitele. Byl to můj první velký úkol. Konečně už jsem se necítila, jako maminčin mazánek, ale jako velká holka. Asi po dvou týdnech se mi konečně podařilo získat všechny věci na pergamenu. Celá netrpělivá jsem pospíchala za mým učitelem. Po předání věcí mě povýšil na podpůrnou čarodějnici a začal mne učit.

Učil mne novým kouzlům, které byly složité, ale už něco dokázaly. Už jsem uměla výborně podpořit ostatní lidi, ale i sebe. Měla jsem však jiný problém. Uměla jsem podpůrná kouzla, ale útočná jsem nezvládala. Špatně se mi trénovalo a pomalu jsem zabíjela. Řekla jsem si, že takhle takhle to dál nepůjde. Už mi bylo třicet pět, když mi můj učitel řekl, že umím vše, co mne mohl naučit. A já se tedy opět vydala na velkou poť do města Giran.

Bylo to velké město s mnoha obchody a velkým tržištěm. Než jsem si vyhledala nového učitele, nakoupila jsem si nové šperky a ampulky pro bojovníky do mé zbraně. Od té doby jsem se rozhodla nebojovat kouzly. Dalšího dne jsem se vydala do školy temných elfů. Při pohledu na nejvyššího učitele mi ztuhla krev v žilách. Vypadal tak silně a dominantně. Po krátkém rozhovoru, kdy jsem mu vylíčila mé putování po světě řekl, že budu muset splnit velkou zkoušku. Prý, že je o hodně těžší než ta první. Přidělil mi kus pergamenu, kde byla tři jména. Řekl, že mám všechny osoby navštívit a od každé mu mám přinést jako osvědčení marku. Nakonec ještě dodal, že až se vrátím, musí mi být alespoň 40 let.

Dlouho jsem bloudila po světě. Úkol to nebyl vůbec jednoduchý a limit čtyřiceti let jsem dodržela hravě. Když jsem se za svým budoucím učitelem vrátila se třemi markami, bylo mi už čtyřicet-jedna let. Řekl, že mohu pokračovat ve studiu a já začala opět žít normálním životem.

Pořád jsem se pohybovala ve světě sama a když se náhodou někdo připlet, tak to byl většinou zloděj, nebo nějáký samotář. Začala jsem si hledat nějáký spolek, ve kterém by si všichni pomáhali a byla by tam sranda, dokonce jsem doufala, že by mi mohl nahradit částečně i moji rodinu.

Bylo mi 49 let. Byl večer jednoho pěkného letního dnu. A v ten den, když jsem šla Adenou jsem uviděla Aquariuse a jeho spolek. Řekla jsem si, že by bylo pěkné být v takovém spolku jako má on. Tak jsem se ho opatrně zeptala, jestli bych se nemohla připojit do jejich společenství. Ta chvíle, kdy se na mě Aquarius podíval a začal se rozmýšlel mi připadala, jako věčnost. Když řekl, že mne vezme, samým překvapením mi vypadl meč z ruky. Dostala jsem se ke klanu Daemonic. A od té doby chodím a bojuji s nimi a jsem šťastná.

Příběh: SyselVII
Všetko sa to začalo na Talking Islande. Narodil som sa do chudobnej rodiny. Otec bol povolaním Necromancer a mama Podpalačka. Dali mi meno Sysel. Dlho som ich nepoznal,mal som tak 3 roky,ked zomreli pri obrane nášho jediného hradu pred temnými. Keď som vyrástol,našiel som si kamaráta,ktorý sa volal Pepa.Pomáhali sme si navzájom,pretože jeho stretol podobný osud ako mňa.
Ja som bol vždy otrochu šikovnejší,pretože jeho nemal kdo niečo naučiť.Ked som už bol trochu starší, bolo mi tak 19 rokov,začal som sa učiť mágií. Nebolo to veľmi ťažké,pravdepodobne som zdedil talent po otcovi. Potom som už len rástol a stárnul. Ked som dovršil 35-tich rokov,začal som sa pripravovať na moje nové povolanie.Necromancer. Za 3 týždne som zozberial všetky veci potrebné pre môj prestup. Neskôr som spoznal kamaráta,ktorý sa volal Tebi.Bol to mocný velký ork,s bojovou krvou v tele. On mi pomohol s výbavou a potom ma aj pozval do cechu menom Daemonic, kde som dodnes a už som dosť starý. Išiel som v šlapajách otca Necromancera. Dúfam, že sa mi podarí spraviť tretí prestup,aby som sa mohol vyrovnať svojmu otcovi.S démonmi,sa mi to snad podarí

PŘÍBĚH NEKRONA

Bylo vlhké letní ráno.V údolí Horkých pramenů právě vál lehký větřík.Jen dobře trénované oko a ucho elfa, by mohlo vidět a slyšet velkolepou bitvu mezi dvěma urostlými muži, která má rozhodnout o osudu mnoha ,,rodin” na severu země.V téhle veledůležité bitvě se měli utkat dva nejlepší válečníci z vedoucích rodin, tedy Tentononce a Flemingoucou.Na jedné straně postával gladiátorský bojovník jménem Draifus z rodu Flemingoucou a na té druhé byl muž zocelen nejtvrdším gladiátorským výcvikem jménem Nekron z rodu Tentononce.Byli to velcí přátelé, ale v ohrožení jejich lidu jde přátelství ,,bokem”.Pokud se totiž nerozhodne o vůdci severanů, hrozí jejich zánik v podobě napadení jižními kmeny.Bitva má rozhodnout , kdo bude novým vůdcem ,,rodin”.Jeden zvolený stařešina neutrální rodiny měl tohle klání odstartovat.Čelo měl orosené potem, když tam viděl ty dva, jak ztuhle stojí hledíc do očí.Úderem paličky do bubnu byla započata bitva.V malebném údolí byly slyšet hlasité válečné řevy, ale i řinčení líbivých mečů.Dlouho se bili za lepší zítřky.Nekron byl však lepším válečníkem a tak svého soupeře nakonec přemohl.Meč tallumského ostří probodl nepřítelovu hruď.Draifus upustil meče a svalil se k zemi.Se slzami v očích pohlédl Nekron na tělo mrtvého přítele, sehl se k němu a přivřel mu již bezvládná víčka.Stařešina k němu přistoupil se slovy : ,,Máme nového vůdce”.Schylovalo se k večeru.Ačkoliv zvítězil, neustále měl sevřené srdce a pociťoval příchod něčeho strašného.K ránu druhého dne dorazil do svého rodného tábora a nemohl se zbavit slz ve svém zesmutnělém obličeji.Všichni byli mrtví.Nejen jeho tábor lehl popelem, dalším dnem zjistil, že padly všechny severní ,,rodiny”.Zaútočili na ně zákeřně, když to nejméně čekali.Nenechali zajatce, pobili muže, ženy a dokonce i děti do posledního jedince.Nekronovo srdce bylo zachváceno plamenem nenávisti a pomsty vůči jižním kmenům.Věděl totiž, že tohle zpusobila temná plemena z jihu. ,,Zlomený muž” o tři dny opustil tohle smutkem zmítané místo a vydal se do velkých měst mobilizovat skupinky proti jižanům.Poslední dobou však mladík stále více propadal alkoholu a prakticky neustále byl naložen v lihu adenských či giranských hospod.Jeho život začal postrádat smysl, až do doby, kdy ho oslovil inzerát klanu Daemonic, hledající nové dobrodruhy.Své štěstí tedy zkusil a následně byl touhle ,,bandou” naverbován.Tady opět pocítil velkou moc a obratnost se svými meči.Každým dnem usilovně trénuje a rozsévá ideály spolku Daemonic.Touhle ,,cestou” se snaží vypořádat s nelítostnou minulostí a zároveň čelit neodvratnému konci ….. tj. ,,vyřešení jižní otázky”.

Jmenuji se Blaid, určitě mě všichni znáte jako tvrdého bojovníka, ale když jsem byl malý, tak ……….. ale to vám řeknu v příběhu tak pozorně poslouchejte.
Narodil jsem se na ostrově Talking Island, daleko od zbytku světa. Má matka i otec byli bojovníci a účastnili se mnoha bitev. Ale jednou se nevrátili a já jako nejmladší ze všech sourozenců jsem ještě ani nevnímal co se stalo, věděl sem jen, že už se nevrátí.Tak jsem vyrůstal se svým moudrým dědou. Ten mě naučil mnoho věcí a taky mě naučil BOJOVAT. Udělal ze mě ještě lepšího bojovníka než byl on sám. Když jednou mě dal do rukou meč, štít, posadil mě na loď a řekl ,,Běž do světa a zapiš své jméno do historie“.
Vysadili mě ve vesnici jménem Gludin a já se držel dědových slov a dal sem se do práce. V novém světě mě čekalo mnoho nástrah. Postupoval jsem stále dál a neohlížel se. Šel jsem stále dál hlava nehlava a v uších mi zněli jen dědovi slova. Když jsem chodil od vesnice k vesnici, tak jsem dostával nové a nové věci.Cestou se ke mně přidávali lidé a tak sem se rozhodl založit svůj klan. Jmenoval se Zuřivá Armáda(RabidArmy). Ze začátku jsme byli sehrátí a klapalo nám to, ale postupem času jsme se rozpadli a já zůstal zase sám. Mohl jsem se spolehnout jen na mé dva meče v rukou. Jednoho dne jsem přišel do krásného města jménem Aden. Když jsem se poohlížel po práci a ubytování, přistoupil ke mně elf, který se mi představil jako Dean a říkal, že mi dá práci i ubytování, když se připojím ke klanu jménem …:::DAEMONIC:::… Neváhal jsem ani chvilku a přijmul jeho nabídku. Poznal jsem novou skupinu různých ras, s kterými chodíme na různé akce. V budoucnosti bych chtěl splnit to dědovo přání, abych se zapsal do historie. Pak bych se chtěl vrátit do rodné vesnice, najít si ženu, mít mnoho dětí a učit je tak, jak mě učil můj děda.
[center]

Můj příběh jak sem
žil









Jednoho dne než jsem se narodil
veřil otec ze budu kluk a když už tak, tak matka opět věřila že
ze mne bude statečný bojovník.O 10 let později jsem
každé ráno podle matky chodil k učitelovi který
mě učil dovednostem.Právě ten den matku zabili bandité.Otec
toho moc litoval a říkal:,,Musím dopadnout ty zloduchy
který ji to udělal.“.V tu chvíly jsem otcovi řekl
ze mu pomohu, ale on to odmítl že jsem ještě příliš
malý, ale statečný.Na druhý den se vydal na
cestu do světa a já musel jít ke svemu učiteli a on
mi nabydl že u něj mohu bydlet.O dalších 10 let mi
řekl:,,Hochu, dnes uz můžeš splnit základní
skoušku.Já ji přijmul.Za týden sem ji ji splnil a šel
spátky ke svému mistrovi a on mi řekl:,,Jestli se
chceš něco dozvědět o ostatních městěch a o svém
otci, proč se nevrátil, tak se vydej do světa.“.Tak sem
udělal to co mi řekl a na druhý den sem odplul do města,
myslim že se jmenovalo Gludin Village.S tama už žádna loď
nejezdila, tak sem se ptal obyvattelů jak se přepravují a
rekli mi že pomocí portu.Skusil jsem to do Gludio castle town
a oběvil jsem se tam.Našel jsem si tam ubytování a
učitele který mi řekl:,,Zdravím těmladý muži,
jestli hledáš Maille Lizadmany tak ti jsou před městem a
jestli hledáš učitele, můžeš chodit ke mně.“.O deset
let, to mi bylo už 30 sem se šel poradit k mistrovi jaké
vybavení bych si měl koupit,řekl že si mám koupit
meč a těžkou zbroj.O 5 let později říkal:,,Tak můj žáku,
můýeš splnit další skoušku, můžeš si vybrat, buď
budeš Gladiátor nebo na Warlorda.Gladiátor umí
jako jediný zacházet s dualama


a Warlord zase umí
zacházet s kouzli a mečem.NAkonec jsem se rozhodl že budu
Gladiátor.O 10 let, to mi uz bylo 45 mě Povišili na
Gladiátora, šel jsem si koupit dualy a před jakési
překrásné město Aden castle townse cvičit.O 3 roky
později jsem uviděl Aquariuse a zeptal jsem se ho jestli je Leader
toho klanu co vlastní a on mi odpoveděl že je a tak sem se
ho zeptal jestli mohu k nim do klanu a Aguarius mi odpověděl:,,Až
budeš starší o 2 roky tak mě vyhledej a domluvíme
se.“

O dva roky pozděj mi už bylo 50
tak jsem se snažil vyhledat Aquariuse a on byl v Giran Castle
town.Nabýdl mi abych se stal s jedním ze členů a já
to přijmul, ale pořád jsem byl nešťastný že jsem
svého otce nikdy nenašel.






Tohle
byl muj příběh, Allin

Příběh Nasgora tanečníka

Je to už řada slunečních cyklů co se nedaleko Dark Elven Village v osadě bojovníků narodil Salfalurovi a Inaste syn Nasgor. Již od dětství procházel tvrdým bojovým výcvikem šermíře. Poté co mladý Nasgor absolvoval s vyznamenáním bojovou akademii, musel se podle tradic rodiny vydat do světa najít svůj vlastní smysl života.
Od rodičů dostal jeho první těžké brnění a 2 meče po dědečkovi. Svěží vzduch a svoboda jsou sice krásné věci, ale žaludek s nimi nenasití, a tak si musel Nasgor hledat nějakou práci. Nic jiného než bojování však neuměl a proto se přidal do služeb armády temného knížete Bislipura. Po základním výcviku byl přidělen k praporu tanečníků čepele. Zde se naučil mnoho způsobů jak rychle a zákeřně zabíjet.
Během války s ostatními národy se z tohoto praporu stala elitní jednotka, před kterou nepřátelé s hrůzou prchali. S každým mrtvím nepřítelem byl Nasgor silnější a silnější, ale všechno to zabíjení si na něm vybralo svou daň. Začal sám sebe nenávidět a nedokázal se ani podívat do zrcadla. Proto jedné temné noci opustil ležení knížete Bislipura a vydal se hledat zapomnění.
Jako tělo bez duše bloudil světem se snahou zapomenout. Jednou na své pouti potkal elfku jménem Illoya, se kterou se spřátelil. Nějaký čas spolu putovali světem, až se jednoho dne museli rozloučit. Každý se vydal jiným směrem. Nasgor jednoho deštivého dne dorazil do krásného města Aden. Zde si našel práci jako lovec monster, která ohrožují místi obchodníky.
Takto žil asi 10 slunečních cyklů, když se po 1 zdařilé misi vrátil do města potkal na trhu svojí známou Illoyu. Stala se z ní mocná kouzelnice. Rozhodl se že jí pozve do hostince na skleničku, aby si vyslechl co je na světě nového. Po vyslechnutí všech novinek mu Illoya nabídla jestli by se nechtěl přidat k ní do cechu Daemonic. Po krátkém přemýšlení nabídku vděčně přijal a vstoupil do řad slavného cechu, kde jak doufá nalezne smysl svého života a zapomnění na činy které napáchal v armádě.

Rektnor Aras-Aneb můj příběh

Narodil jsem na v malé vesničce jménem Lajdej, ve velkém království Ostrehanském.
Náš život plynul hladce jako voda, otec mě učil loveckému umění a to hlavně
s lukem ….. Musí se nechat že mi to moc nešlo, ale když jsem dostal
svůj první lovecký luk tak jsem z toho byl strašně nadšený.
Bohužel jednoho dne přišla do našeho království zkáza, přišli armády Kostlivých
válečníků a začali vypalovat vesnice, ničit úrodu a vše.
Mému otci došlo že dříve nebo později dojde i na naší malou vesničku, proto
sbalil vše potřebné a jednoho dne aniž by se zeptal mě nebo matky nám
poručil ať naskočíme na vůz se kterým přijel a odjeli jsme toho dne
pryč z naší země. Jeli jsme tak dlouho, až jsme dorazili k moři kdo-ví jestli to nebyl oceán.
Otec došel do přístavu zaplatil lístky na loď, naložil věci a ještě toho
večera jsme vypluli na širý oceán.Jeli jsme předlouho až jsme dorazili
na jakýsi z prvního pohledu neobydlený ostrov, tam jsme vystoupily.
Šli jsme až jsme došli do vesnice.Zprva nám bylo divné, že všichni chodí se
zbraní v pochvě nebo v na rameni.Otec mi řekl „Chlapče drž tětivu na
luku stále napřaženou“ Došli jsme až k někomu u koho mi přišlo, že
zřejmě vede tuto vesnici.Otec se s nim chvíli bavil, pak bylo vidět jak
si mne ruce a když se vrátil oznámil nám „Tak v támhletom domečku na
konci uličky bydlíme“ a zasmál se. Od té doby jsme žili na tomto
prazvláštním ostrově a mne nebavilo celé časy neustále chodívat do
stejného lesa na lov a neustále vše opakovat, toužil jsem poznat více
tento ostrov. Proto jsem jednoho dne vzal svůj luk a vydal se na
výpravu, šel jsem šel a šel až jsem dorazil k obří soše kterou jsem si
dlouho prohlížel a znenadání se za mnou ozval hlas „Co ty klučino,
koukáš na ten Monument Hrdinů jako by jsi ho předtím nikdy v životě
neviděl“ a pozasmál se.Chvílí jsem na pána udiveně koukal, byl oděný v
těžké zbroji s velkým mečem který držel jednou rukou přes rameno.
Odpověděl jsem mu „Mno jsem tu nový a jdu poprvé na průzkum ostrova“
pán na mě chvílí koukal a pak řekl „Jak tak na tebe koukám vypadáš jako
silák mohl by z tebe možná bojovník, nechtěl by sis to zkusit?“ Chvíli
jsem přemýšlel jelikož mi rodiče zakazovali chodit někam s cizíma lidma
ale nakonec jsem neodolal a přikývl. Pán se otočil a řekl „V tom případě pojď za mnou“ a rozešel se. Šli jsme skoro až na druhý konec ostrova než jsme došli na místo které
vypadalo jako velké hala, pán mi otevřel dveře a já vešel a nemohl jsem
se udivením ani hnout.Viděl jsem spousty bojovníku s lukem,
mečem,štítem,dýkou jako trénují.Pán mě chytil za rameno a řek „Mohl by
z tebe být mocný bojovník, třeba lepší než oni všichni dohromady, chceš
to tedy zkusit?“ Já jasně přikývl, otočil jsem se a utíkal za rodičema,
když jsem doběhl domů a vyhrkl ze sebe „Tatí, mamý já chci být
bojovník“ tak na mě rodiče chvíli koukali, matka se potom rozbrečela a
otec mi řekl „Chlapče ale lovec je mnohem lepší a méně nebezpečné
povolání“ dalších otázek jsem neměl.Vyšel jsem z domu a ještě než jsem
si začal nadávat, tak jsem si všiml toho pána ve zbroji jak stoji přede
mnou „Nedovolili ti to viď“ zeptal se a já mu jen přikývl „Inu bež tedy
do zdejšího temného lesa a vyhledej v jeho středu temného elfa, ten by
ti mohl pomoci, ale vezmi si s sebou svůj luk a dýku, je to nebezpečné
místo ten les. Okamžitě jsem udělal to co mi pán poradil a utíkal do
lesa se svou výzbrojí, šel jsem dobu a najednou jsem uslyšel vrčení za
svými zády, ohlédl jsem se a uviděl vlka s krvavými zuby jak se ke mně
blíží.Okamžitě jsem popadl luk a vystřelil, ale vlk šíp jen hravě
rozkousl v zubech, nevěděl jsem co mám dělat a v tu chvíli jsem si
vzpomněl na tu dýku popadl jsem jí a zuřivě jsem se rozběhl proti
vlkovi a zabodl mu jí přímo do srdce, vlk zakolísal a padl a v tu
chvíli mi bylo jasné že být bojovník je můj osud.Když jsem našel toho
temného elfa a vše mu vypověděl tak mi řekl „Mno v této situaci ti rád
pomohu a vidal se, se mnou do mého domu.Chvílí diskutoval s rodiči pak
vyšel ven a odešel, od té doby jsem o už nikdy neviděl, ale byl jsem
šťastný jelikož mi moje přání opravdu rodiče splnili a já se začal
trénovat v umění boje. Po dlouhé době mi umřela matka a na své
smrtelné posteli mi dala přívěsek a řekla mi „Chlapče je to kouzlená
věc bude tě nestále chránit, schraňuj ho prosím tě“ a pak zemřela.
Cvičil jsem se dlouhá léta, až se mi jednoho dne mistr řekl „Už jsi vyrostl je
z tebe silný bojovník obránce, ale čeká na tebe ještě jeden težký úkol,
musíš se rozhodnout jaké povolání obránce budeš“ poté si odkašlal a
znovu spustil „Jdi do domku zdejšího kouzelníka a tam se dozvíš víc“.
Šel jsem tedy podle jeho povelů ke kouzelníkovi, když jsem došel k jeho
domku zaklepal jsem a pak vstoupil.Viděl jsem ho jak sedí na zemi a nad
ním se vznáší dvě kuličky ČERNÁ a BÍLÁ „zavři dveře a pojď blíže ke
mně“ řekl mi, když jsem to udělal a přišel blíže k němu řekl mi „Teď
chytni do ruky postupně obě ty kuličky“. Nejprve jsem chytil Bílou
kuličku ale udržel jsem ji chvilinku jelikož mi ulítla a zabořila se do
zdi,, podíval jsem se na kouzelníka a ten mi řekl „Teď tu druhou hochu“
udělal jsem jak mi řekl a když jsem ji chytil stal se zřejmě zázrak.V
tu chvíli se všude udělala tma a přede mnou byl něco jako temný tygr či
panter, chvíli stál pak se rozplynul a vtělil se do mého přívěsku a
zase se dalo vše do normálu.Kouzelník mi řekl „Chlapče z tebe nebude
Paladin jak si přál tvůj otec bude z tebe Temný mstitel!!! A teď utíkej
za svým mistrem a řekni mu můj rozsudek“. Když jsem to mistrovi řekl
vzal svůj meč a pasoval mě na rytíře a na Temného mstitele a řekl mi,
že můj výcvik je u konce. Ještě toho dne jsem si sbalil věci
rozloučil se s otcem a vydal se do světa, když jsem šel naposledy
zřejmě ve svém životě naší vesnicí, tak mi tekly slzy po
tváři.Nastoupil jsem na loď a jel jsem dlouho předlouho, lidé
vystupovali a nový nastupovali až jsme jednoho krásného dne dojeli k
jakési zemi která mě moc zaujala.Zeptal jsem se kapitána loďi cože je
to za zemi a on mi řekl „Toto je země Elmore a Adenu je to krásná země
tož pravda jest“ a já už se nerozmýšlel a vystoupil.Šel jsem až do
města a když jsem tam přišel ztuhla mi krev žilách
Orkové,Trpaslíci,Lidé,Elfové,Temní elfové se tam procházeli a povídali
jeden s druhým, bylo to jak v pohádce.Nevěřícně jsem šel ulicí a
najedou mě něco zatahalo za zespoda za triko, otočil jsem se a vidím
trpaslíka „Co ty tady, jdeš tu jak zkoprněli co se děje?“ vypověděl
jsem mu že toto vidím po prvé a on mi řekl „pojď zajdem do hospůdky a
já ti o našem světě řeknu více“ udělal jsem to a z jeho příběhu jsem
byl úplně nadšený od toho dne se z nás stali přátele, ale naše cesty se
rodělili já šel dál a on zůstal v onom krásnem městečku jehož jméno
bylo prý Gludin. Cestou jsem se přidal k cechu OrdoLuminis a byl
jsem tam velmi šťasten, měli jsme hrad, dům a vše chodíval jsem s nimi
na výpravy, na procházky a vše.Jednoho dne když jsem šel lovit a kousek
od místa kam jsem měl namířeno se mi ozvalo za zády „Dobrý den pane“
otočil jsem se a myslel jsem že vidím anděla, stála tam krásná
elfka.Chvíli jsme si povídali a já zjistil, že její jméno je Illoya.Při
lovu jsme si trochu pomáhali a já jí poté pozval k nám na hrad, byla
moc ráda a moc se jí tam líbilo. Já ale po krátké době tohoto
setkání cech OrdoLuminis opustil, nebyl důvod tam zůstávat když nikdo z
jeho členů nebyl na tomto světě. Opět jsem dlouhou dobu putoval světem sám.
Jednoho dne jsem poslal té krásné elfce poslal holoubka chvíli jsme si takto
povídali a já od ní zjistil, že je v městě Giranském. Vidal jsem se tedy za ní a když jsem tam došel uviděl jsem jí ve svatebních šatech, nic tak krásného jsem v životě neviděl.
Seznámil jsem se tam i s její sestrou, taktéž krásnou elfkou. Od
té doby jsme si psali holoubky a oni mi jednoho dne nabídli ať se
přídám k jejich cechu, s radostí v duši jsem to přijal a ona mně na mé
oblečení připjala rudé D jako Daemonic.
Jsem u tohoto cechu spokonej a doufám, že u něj budu ještě hodně dlouho.
(Nejsem zde jen kvůli cechu *mrkne*)

Příběh Oceanic „Deamon“
Můj příběh začíná ve vesnici, ktereé se říká vesnice Temných Elfů.
Můj otec Gawnes měl vždy moc rád oceány a plavby proto mně svou jedinou dceru pojmenoval Oceanic. Vždy chtěl abych se stala mocným lučíštníkem tak jsem pilně cvičila s lukem a dýkou. Po nějaké době se v naší vesnici objevil muž mněl nádherné meče a uměl s nimy velmi dobře zacházet. Já ze zvědavosti sem se ho zeptala kde se tak naučil s těmi meči a on řekl slova na která nikdy nezapomenu „Kdyby jsi byla BladeDancer jako já uměla by si taky tak dobře s meči“. Od té doby jsem lhala svému otci že cvičím s lukem a dýkou a radši jsem se věnovala umění s dvěma meči. Naneštěstí mně jednou otec viděl jak bojuji s dvěma meči a tak mně opustil od té doby jsem ho nikdy neviděla a doufám že ho na svých poutích nikdy uvidím. Po nějakém tréninku se ze mně stal Palus Knight a byla jsem na dobré cestě stát se BladeDancerem bohužel jsem vždy neměla štěstí na přátelé a tak jsem pořád byl sama. Po dalším tréninku jsem už mohla začít výcvik na BladeDancera. S tohoto výcviku mám taky přídomek „Deamon“ měla jsem za úkol porazit několik mravenců v Ant Nestu bohužel byli hodně hluboko a tak se mi všichni smáli že to nikdy nemůžu dokázat. V té době jsem ješte neměla dostatek peněz a nabít hodného elfa Jeji nikdy bych tuto výbavu neměla. Tak jsem se vydala na výpravu do Ant Nestu ti co se mi smáli stáli před vchodem. Uvnitř sem bojovala jako lev proto aby oni neměli záminku se mi smát. V jedné chvíli jsem si už myslela že je to můj poslední okamžik ale bojovala jsem o přežití a to se vždy objeví nové síly nevím jak se to stalo ale najednou jako bych necítila rány nepřátel. Nakonec jsem úkol splnila. Vyšla jsem na světlo celá od krve plná šrámu a svalila se na zem před ty co na mně čekali. Probrala jsem se prý až o několik dní později. Zašla jsem do hospody a tam se pořad vyprávělo o nějakém „Deamon“ pořád jsem nevěděla kdo to je a tak jsem se zeptala hospodského jestli o tom něco neví a on řekl „Nějaký mladý temný elf šel do Ant Nestu s výbavou s kterou by se tam báli i ostřílení bojovníci“ nevěděla jsem že jsem to byla já vůbec jsem nevěděla kdo sem a kde sem. Po pár pivech za mnou přišel jiný temný elf a řekl mi že se mam dostavit do budovy temných elfů vůbec jsem netušila proč. Když jsem tam došla oslavil mně jeden muž „Deamon pojď sem potrebuju s tebou něco probrat“ zašli jsme do vedlejší místnosti a já řekla „to jsem ta Deamon já. Vůbec si nevzpomínám že jsem tam byla.“ Muž se divil a vše mi vysvětlil po chvíli jsme přešli na to proč si pro mně poslal. Dal mi dva nádherné meče a ještě hezčí brnění a řekl „mně tyto věci už k ničemu nejsou vezmi si je. Tímto tě pasuji na BladeDencera.“ Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Po nějakém odpočinku jsem si vzpomněla na všechny věci co jsem zapomněla a vzpomněla jsem si na svého otce a pomyslela jsem si kde by mohl být. Tak sem se vydala na cestu ho vyhledat. Na svých cestách jsem potkala mnoho lidí, kteří mi pomáhali až jednoho dne jsem potkala Rytíře který mněl jméno Rektnor z doslechu jsem o jeho činech věděla hodně. Z Rektnorem se teď známe velmi dobře. Po nějaké době jsem viděla jak má na hrudi přicvaklí odznak. Zeptala jsem se kde k němu přišel a on řekl že patří do cechu Daemonic řekla jsem si že bych se k nim mohla přidat. A v mysli jsem sem mněla jestli mi pomohou najít mého otce. Doufám že mi moji noví přátelé mi pomohou smím marným hledáním po mém otci, protože se mu chci omluvit za všechno co jsem mu způsobyla a chtěla bych se ho zeptat na mou matku o které sem nikdy neslyšela. Moje marné hledání rodiny pokračuje...

Auror

Kde bylo,tam nebylo,narodil se jednou v chladnej zimnej den malinkej trpaslík.Bylo to na severu Elmoru a Adenu,v trpaslícky vesnici.Všichni kamarádi jeho rodiny meli velkou radosť z nového přírastku.Jeho otec mu dal jméno Auror.
Jak malej trpaslík rástl,otec mu začal předávat svoje žezlo.Brával ho na výpravy,aby videl,jak se dostane k užitečnému materialu.Auror byl velice talentovanej,a rychle se učil.Jeho vesnici ale každej rok trápili potíže,s velkou zimou.Čím dál,tým byla zima tuhší.Starešina vesnice se proto rozhodla,že z mladejch trpaslíku,vycvičí schopné bojovníky a vyrábeče,kterí by byli schopný,sehnat a postavit pořádne domečky a pece.Nato je ale potřeba šikovné trpaslíky.
,,Auroro,poď na chvíli sem,musím ti neco říct,řekl hrubým hlasem Auroruv táta.Auror pribehl k tátovi,sedl si na židli,a poslouchal.Synu múj drahej,budeš muset zapomenout na svúj volnej čas a koníčky,a pilne cvičit.Naše vesnice je v ohrožení,a tvúj talent nás múže zachrániť.Di,nájdi si kamarády,poznej svet,a vráť se nás zachrániť,do budouci zimy".Malej Auror nechápe zízal na svého otce,ale v hloubke srdci si uvedomoval,jaká zodpovednosť ho čeká.,,Dobře tati,poslechnu te,a udelám,co budu moct,rekl malej Aurora.Ale musím se te neco zeptat.Co budeš ty a moje máma zatím delat,když budu pryč?Synu,o nás se neboj,já s dalšími otcami,se pokusím ješte tudletu vesnicu nákym spúsobem zachrániť,ale sme starý,a naše síly nato nestačí.Máma se bude o mne dobře starat,teď mne omluv,pújdu ti vychystat baťoh".Malej Aurora sklopil hlavu,a vrátil se do pokoje,kde premejšlel,jak prežije ve vonkajším svete.Otec mezitím šel do svého pokoje taky,otevřel truhlu,vybral z ní nákou starou zbroj,štít a velkej meč,kterí kdysi patřil jemu.Když tak na nej pozeral,ukapla mu slza,nad spomínkama,které mu prešli hlavou.
Po dvou letech Aurora vyrástl,a už byl čas,aby se vydal na svoji cestu.V jeden večer se sešli spolu s mámou a tátou v jedný izbe pri teplém ohni.Meli slávnostou večeři.Jak tak večeřeli,táta Aurorovi vyprável,jak se má o sebe postarat.Máma jenom smutne přikývala hlavou.Když večeře byla u konce,malej aurora si sebral baťoh,rozloučil se s rodičama,a se slzama v očích,ale pevným srdcem se vybral jako vyvolený na cestu,aby opet jednou mohl zachránit svou vesnici a videt svoje rodiče,živé a zdravé...

Pribeh Robina Hooda

Na jednem malem ostrovu menem Talking Island se narosil chlapec. Rodicia mu dali meno Robin a k tomu Hood(po otcovi). Tak sa zacala jeho tazka cesta zivotom. Ich rodina bola chudobna, a preto chlapec musel tazko pracovat. Pomali rastol a zacal pomahat otcovi pri love. Bojoval s dykov. Ked trochu podrastol vydal sa na lov sam bez otca. Celkom sa mu darilo tak sa trochu zdrzal aby doniesol co nejviac. Ked sa ale uz v noi vracal domov uz z dialky videl ako ich dom hori. Okamzite sa rozbehol k nemu a tam nasiel svojich rodicov mrtvych. Boli spaleny na tolko ze ich rozpoznal len podla priveskov ktore im sam vyrobil. Bol nestastny nevedel co ma dalej robit. Zacal sa tulat ako bezdomovec. Siel do Gludia , Gludinu, Dionu az prisiel do Giranu kde narazil na bandu poukicnych banditov. Ty ho prijali medzi seba dali mu domov a novu rodinu. Ty ho naucili pracovat s lukom a s chlapca sa stal hawkeye. Pri slavnostnom ceremoniale ked menil povolanie si zponenul na svojho otca a slove ktore mu povedal ked bol maly: "Otcia ja budem ako ti mocny a dobry paladin.". V noci nezaspal a rozmyslal nad tymi slovami az kym dospel k nazoru za sice nie je paladin bude aspon dobry a nie nejaky lupic. Tak opustil svojich "kamaratov" a odisiel do Orenu. Tu si nasiel noclach a aj pracu robil ulohy pre roznych rytierov a damy az kym uplne nedospel. Cestou do Hunters vilige stretol krasnu elfku. Zamiloval sa. Odisli spolu do adenu kde chceli mat svadbu. Tak Robin odisiel aby zohnal svadobne saty. Zacal pracovyt pre isteho "cloveka" ktory mu ich slubil ak mu nieco donesie bol to nejaky materialktory Robin mal pri sebe ale nemal nit tak sa po nu vratil domov k svjej elfke a nasiel ji SPALENU AZ DO KOSTI. Bol stoho tak raneni ze nevedel poriadne ani dychat. po neikolkych mesiacoch si spomenul za take neico uz videl. Ano videl to u svojich rodicov. Rozzuril sa. Rozhodol sa pre pomstu. POvedal si ze este na chcilu zabuden na slova ze bude dobry az dovtedy kym nepomsti svoju lasku a svojich rodicov. Nevedel kde ma zacat ale vedel ze to museli byt zly carodeji co pracovali s ohnom. Odisiel do Ivory tower lebo vedel za tma sa schadzaju skoro vsetci carodejovia a magovia. Zacal sa pyta. Zistil ze to urcite bilo sorcereri alebo sorceresosiovia. Dlhe rooky po nich patral nasiel ich mnoho no tych co nasiel dokyzali ze oni to neurobili. Bol zasa zufali a tak ich zacal vrazdit po jednom kazdeho ci vinny alebo nie bolo mu to jedno. Pozabijal ich tolko ze uz skoro ziadny po zemi Elmor a Aden nechodili a ked videl tu spust zas si raz spomenul na slova "...dobrya silny ako ty..." a prestal hladat pomstu. Putoval po svete a hladal tych dobrych az ho nasiel mocny rytier Blaid. Ponukol mu aby sa pridal k bande nemon ....:::::Daemonic::::.... Najprv vahal ale nakoniec sa rozhosol. Byvaju v krasnej halle v Adene. Od te doby Robin s nimi putuje po svete a celi mnozvom nastrah ktore nanho vsade cihaju.

Příběh MROZZZ
Bylo nebylo na jednom ostrově v jedné malé vesnici. Byl velice klidný a pohodový den, ale byl podvečer a přihnala se ohromná sněhová vánice. Nejstarší obyvatel vesnice řekl: „Horší bouři jsem jak živ nezažil.“ V tomto počasí se narodil trpasličchlapec. Jenže nikdo nevěřil, že přežije, neboť byla ohromná zima. Najednou pak Head Blackmith Harolda napadlo, dát novorozeně do kovárny, kde bylo teplo. Tak ho tam dali a on jako zázrakem přežil. Jelikož se narodil v ohromné zimě, tak mu dali jméno Mrozzz a 3 Z, aby se pamatovalo na tuto mrazivou vánici.
Jednoho dne jsem začal chodit. Od té doby jsem běhal po kovárně a koukal, jak se co vyrábí. Jak vyrobit kvalitní meče, brnění a nejkvalitnější materiál. Tatínek mě brával na lov a chytat ryby, ale živit jsem se tím nechtěl. Moje srdce patřilo kovářství.
Ve 20 letech jsem se konečně rozhodl, že se stanu kovářem. Head Blackmith mě začal učit. Jelikož jsem byl velmi nadaný a spoustu věcí už znal tak jsem za rok se stal Artisanem a vyrobil jsem svou první věc.
Jednoho dne jsem se rozhodl opustit Gludio a Gludin a vyrazil jsem do Dion a Giranu. V Dionu jsem poznal velké město, ale hlavně nového přítele. Jmenoval se BigJohny a byl to Bladedancer. Zkamarádili jsme se a BigJohny mi pomáhal se vším a já jemu na oplátku vyráběl věci a vybavení.
Jednoho dne mi řekl: „Už jsi dost starý běž a staň se Warsmithem.“ Jelikož to bylo přání mého přítele a mě bylo 40 tak jsem vyrazil. Po pěti letech dřiny jsem se stal Warsmithem nejvyššího kalibru. Trpaslíků, kteří by se mi vyrovnali, bylo minimum.
Šel jsem dál po boku BigJohnyho. Společně jsme zabíjeli loupežníky a nepřátele měst a vesnicí Elmoru. Jednoho dne jsme se rozhodli prozkoumat Catacomb of Witch,, kde jsem získal bojové zkušenosti. Jednoho dne jsem BigJohnymu řekl, že bych chtěl být také Démonem. Řekl, že se musí zeptat Aqvy. Po pár dnech se mnou chtěl mluvit Aqva. Po pohovoru jsem se stal novým členem a získal jsem spoustu nových přátel. To je můj příběh

Příběh válečníka BigJohnyho
Jednoho dne, bylo zrovna okolo poledního. Byl slunečný den, ale najednou se přihnala obrovská bouřka. Blesky lítaly, hrom burácel, vítr vytrhával stromy a obrovské kapky přívalové vody bušili do střech budov. Toto počasí bylo asi nejhorší od začátku a jen tak pokořené horším nebude! V tomto hrozivém počasí žena jménem Paula porodila velkého chlapce temných elfů. Jelikož se jeho otec jmenoval John a chlapec byl na novorozeně obrovský, tak ho pojmenovali BigJohny.
Od té doby, co se naučil chodit, jsem začal chodit potají pozorovat mocné čaroděje a silné válečníky. Otec chtěl, abych se živil jako ochránce vesnice, ale ve mně byl dobrodruh. Jednoho dne to ve mně vycítil jeden silný válečník, který bojoval se dvěmi meči, poučil mě, že to jsou takzvané „duály“. Chtěl jsem ty meče ovládat stejně dobře jako on. Proto jsem se zeptal: „Pane jak bych se mohl stát takovým válečníkem jako jste vy?“ Koupil mi jednoduché duály a začal mě cvičit, i když se to mým rodičům moc nezamlouvalo, stával se ze mě lepší a lepší válečník. Jednoho dne mi řekl: „Už jsi velice silný a já se musím vydat na cestu, ale patříš k nejlepším tvého druhu a Bladedancerům by jsi zajisté nedělal ostudu. Chceš-li ovládat duály tak jako já, musíš se vydat do světa.“
Bylo mi v tu dobu 20 let. Dal mi nové duály a pár aden a vyrazil jsem do světa. Zde jsem našel mistry, kteří mě učili, aby se ze mě stal rytíř temných elfů(Paulusův rytíř). Za rok se ze mě stal slavný rytíř.
Začal jsem se toulat světem a šel jsem do města velkého a pro mě tak neznámého. Toto město bylo Dion. Zde jsem začal cvičit boj, proti nepřátelům co ohrožovali město Dionské. Jednoho dne jsem byl na lovu a dostal jsem se do věže, která se jmenovala Dráma. Zde jsem se asi nejvíce zdokonalil, ale potkal jsem zde i nového přítele. Jmenoval se CryMasterka. Chvíli jsme se spolu bavili a já jsem se potom zeptal: „Existuje honosnější město než je Dion?“ A ona odpověděla: „Jdi do Dionu, vezmi si své zásoby a vydej se do města Giranu, ať sám poznáš. Vydal jsem se tedy do města Giranu. Giran byl to nejhonosnější město, které jsem zatím poznal. Zde jsem se zlepšoval v ovládání mečů.
Jednoho dne, jsem zestárl a bylo mi už 40 let. Potkal jsem svého starého přítele, měl na sobě lesklou zbroj a nové duály. Pozdravil jsem ho a ptal jsem se jak se má? On řekl, že už není Bladedancer, ale Spectral dancer. A řekl mi, ať jdu na akademii studovat na Bladedancera. Řekl jsem si, že půjdu a tak jsem šel. Asi za 5 let se ze mě stal Bladedancer. Také jsem se naučil tančit.
Začal jsem cestoval dále. Do Hunters village a Oren dokonce Aden. V okolí těchto měst jsem začal bojovat a zlepšovat se. Koupil jsem si i novou zbraň a zbroj. Po nějakém čase, jsem viděl hráče jménem Stoupa. A viděl jsem u jeho jména znak. Ptal jsem se co to znamená. A on mi odpověděl, jsem člen klanu Daemoniků. A já: „Kdo to je?“ a on: „ Chceš-li se stát členem našeho klanu, můžeš, ale nesmíš zradit. S hrdostí jsem přijal a zbytek znáte.

Príbeh Siuxa



Siux vyrastal v chudobnej rodine na Rozprávajúcom ostrove. Mama mu umrela pri pôrode. Vychovával ho otec, ale bol to velký opilec. Stále sa smial Siuxovej myšlienke,stať sa mágom. A aj keby mal skúsenosti (čo podľa neho nemal),nemal by peniaze na oblečenie a zbrane. V jeden deň sa Siux velmi so svojím otcom pohádal,lebo ho už nebavilo počúvať,aký je neschopný . Tak otec mu povedal, že ak mu prinesie 10 zubov z tunajších orkov,uverí muSiux neváhal. Musel sa veľa učiť,ale nakoniec ich porazil. Keď jeho otec videl, ako sa snažil aby dosiahol svoj cieľ, povedal že mu pomôže. A tak mu jeho otec začal platiť výuku u magistrov na Rozprávajúcom ostrove. Aby mal peniaze musel si spraviť povolanie.Vybral si,
že bude ľudský čarodejník (human wizard). Musel sa vyučit náuke o 4 elementoch (oheň,vzduch,zem,voda). Keď sa to naučil pocítil obrovský príval energie. Šiel navštívit Giran - mesto plné obchodu. Za peniaze,ktoré zarobil si pokupoval róbu a jeden kúzelnicky meč (mystic sword). A tak ďalej starol až zistil,že už nemá veľa penazí,a tak si musel spraviť nové povolanie. Dlho sa rozhodoval až nakoniec si vybral Nekromanta. Ale aby sa ním mohol stať, musel podsúupiť 3 skúšky (marky). Pracoval na nich den a noc,den a noc... Keď ho konečne dokončil a zostarol,chodil na prechadzky po Girane. Raz na svojich potúlkach stretol Aquariusa,ktorý mi ponúkol členostvo u Daemonic. Siux sa potešil a súhlasil, a tak sa stal Daemonic.

Příběh Pely
Chudého, ale Hrdého na to co je
Můj příběh začíná v jedné vesnici den chůze od hlavního města všech Orků.
Moje matka byla krásna žena a dobrá bojovnice ale bohužel zemřela při mém porodu takže sem ji nikdy nepoznal a znám ji jen z vyprávění .
Můj otec byl příliš svérázný a egoistický a chtěl aby ze mne vyrostl Grand Khauatari jako je on.
Ale já jsem chtěl být velký a silný bojovník s velkým mečem, a proto jak jsem trochu vyrostl tak jsem od něho odešel a vyhledal jsem v hlavním městě všech Orků učitele bojovníku, kteří ovládají velké zbraně.
Učitel se mne ujal a udělal ze mne dobrého bojovníka. Když jsem složil 1. Zkoušku.
Poslal mne do světa abych trochu zestárl a připravil se na 2. Zkoušku. Za chvíli jsem již by připraven i na 2. Zkoušku a tu sem také složil.
Opět jsem byl vyslán do světa abych se připravil na 3. Závěrečnou zkoušku.
Tu jsem také konečně složil.
A až ještě trochu zestárnu chci se setkat z otcem.
Doufám ze mě odpustí.

Příběh a záměr postavy jménem
Sixty

Nejdřívě bych začala mou matkou.
Moje matka je temná elfka. Byla sirotkem od svých 6 let.
Tenkrát, kdy jí bylo 6 přišli k ní domů takzvaní soudci světla a odsoudili celou její rodinu k SMRTI. Jediný kdo přežil byla má matka, kterou zachránila její maminka(moje babička) tak, že skočila z obrovského vodopádu do vody. Vyplavila se kousek od vodopádu a schovala mou matku do díry, která byla v zemi a nechala se unést proudem. Moje matka ležela v té díře několik dní ze strachu, že soudci pořád čekají. Nepletla se. Soudci světla ji hledali i když pro ně nebyla žádnou hrozbou chtěli ji zabít.
Po několika dnech tedy matka vylezla z té díry a šla pomalým krůčkem do jisté vesnice, kde se jí ujal starý moudrý temný elf. Ten jí naučil mnohému a hlavně černé magii a když má matka byla témněř mistrem, tak jí svěřil prastarou zbraň. Matka se jí tedy ujala a její mistr pár dní na to zemřel.

Matka s odcem se setkali v jednou městě jménem Dion. Otec se do ní okamžitě zamiloval a matka do něj taky a odjeli na ostrov, který je oddělil od ostatního světa.

Na ostrově sem se narodila já. Byla sem štastná otec mě naučilk vší své magii ale matka mi řekla, ať se temné magii vyhnu, že by mě akorád mohla zničit.

O pár let později se objevili znovu soudci světla. Moje matka však na to byla připravená. Využila všechnu svou sílu a otec jí pomohl a soudce zničili. Ovšem soudci nechali po sobě dáreček. Strašlivou otravuz,která se šířila vzduchem a tak pár minut na to co zemřeli soudic zemřeli i mí rodiče

Já sem tedy vyrostla na ostrově. Všechnu magii sem se naučila sama. Každý den sem trénovala a každý den sme prorila krev. Né lidskou ani elfskou ale svojí - napůl elfskou napůl lidskou.

O pár let pozdějš se ze mě stala opravdovým mágem. A můj cíl? Zničit zbytek soudců světla i za cenu svého života.