Příběhy Členů

My Story
Je tomu už spousta let co jsem se narodil v jedný malí indiánský vesničce jméne Čikuvanu, ale už od dětství jsem to neměl lehké. Moje matka umřela hned po porodu, a otec odešel, takže jsem ho ani nepoznal. Musel jsem tedy vyrůstat sám, a žít jen z toho kdo mi co dal a co jsem našel. Když mi bylo asi 6 let vydal jsem se na cestu do světa. Po několika měsících jsem se dostal do vesničky jménem Tolking Island. Zde jsem pochopil, že život je ještě složitější než jsem si do teď myslel. Neměl jsem kde spát, co jíst, o majetku nemluvim. Jednoho večera když jsem se snažil usnout, se mi na obloze zjevil duch mého otce. Viděl že na tom jsem opravdu velice špatně. Proto si se mnou v mé těžké chvilce promluvil a dal mi rady.Snažil jsem se seznámit s lidma co jsem kde potkal, ale každý na mě jen plivnul. Už jsem to pomalu začal vzdávat když v tom ke mě přišel jeden starý muž, který mi podal pomocnou ruku. Nikdy mi neřekl svoje jméno,domníval jsem se že byl němí, ale i přesto jsme si spolu velice rozuměli.Viděl že jsem po fyzické stránce velice schopný, a dokáže se koncentrovat. Proto mě začal cvičit jeho umění boje. Nejdřív šlo jen o různé chvaty kopy a údery. Učil jsem se velice rychle, věděl jsem to já a věděl to i on. Jednoho dne když jsem šel po ulici městečka Tolking Island tak ke mě přišla skupina starší chlapců, kteří po mě chtěli peníze, ale já jsem nic neměl, tak mě začali bít, bylo jich tolik že moje schopnosti nestačili, v prvních vteřinách boje jsem měl na vrch, ale pak jich bylo víc a víc. Tloukli mě kopali do mě, a když už jsem ležel na zemi v kaluži krvy, uslyšel jsem nějaká divná slova, a jakmile zkončila všichni mí protivníci spadli na zem zmraženi. Podíval jsem se a viděl jsem svého přítele a učitele. Byl jsem velice překvapený, že takový starý muž tokáže takové věci, a omdlel jsem. Probral jsem se v chatrčce kterou jsem znal, byla mého přítele. Viděl jsem ho sedět vedle sebe. Zeptal jsem se ho, jak to dokázal. Vše mi začal vysvětlovat, že je to největší z mistrů černé magie, z rodu Necromansů, a že pouhou myšlenkou dokáže zneškodnit kohokoliv na zemi. Zeptal jsem se na jeho jméno. Muž vstal a odešel. Vstal jsem a šel jsem za ním. řekl mi že jestli budu chtít naučí mě vše co sám umí s černou magií. Byl jsem velice rád a dali jsme se do učení. Nejeprve mě učil věci docela jednoduché, a když jsem si myslel že jsem v tom velice dobrý tak jsem dostal jednu z mích zkoušek života. Bylo mi už něco kolim 20 let kdy jsem tuto zkoušku začal dělat. Obstál jsem v ni. a když viděl s jakou elegancí a jakým výkonem jsem vše dokázal, rozhodl se že mě zasvětí do posvátných tradic necromansie. Byl jsem z toho velice natšen. Dokázal jsem ovládat elementy, jako oheň chlad. Bylo to úžasné a cítil jsem se jako v pohádce. Když u jsem začínal stárnout bylo mi kolem 35 let, tak mi můj přítel pověděl, že až budu připravený tak mi dá jeden z nejdůležitějších úkolů mého života, a to že se zrodím Nercomanem. Osud však nebyl na mé straně, a mého přítele napadla skupina bojovníků a kouzelníků, dlouho se jim bránil, mnoho jich zabil, ale jejich tlak byl tak velký, že i bojovníka jako byl on přemohli. Procházel jsem zrovna okolo když jsem uviděl jak přítel padá k zemi. zmocnil se mě hněv a všechny útočníky jsem během pár vteřin odstranil. Utíkal jsem za přítelem, který mi v jeho poslední chvice svého života prozradil jak je na mě pyšný, a prozradil mi jak se stanu necromanem jako byl on. Strhnul svůj přívěsek který nosil celý život na svém krku a dal mi ho do ruky se slovy: Rod Necromanů je teď v tvých rukou, a zemřel. Byla to pro mě největší rána života, ale slíbil jsem mu že to dokážu a budu pokračovat v tradici. Po několika dnech jsem se rozhodl že splním svůj slib, a že se vydám na dlouhou cestu abych se stal kouzelníkem jako byl on. Putoval jsem po kraji, a snažil se splnit úkol vhodný jen pro kouzelníka. Putoval jsem 5 let než jsou tuto dlouhou zkoušku mohl dokončit buť s úspěchem nebo bez něho. Vložil jsem celé úsilí abych úkol dokončil a stal se kouzelníkem. Ale dával jsem si otázku: jak poznám že jsem úkol splnil? Jednoho rána jsem se procházel a viděl jsem skupinku podoubnou té co zabila mého přítele a viděl jsem mezi těmi lidmi malého kluka. Chtěl jsem jim zabránit aby mu přestali ubližovat, když v tom mě někdo srazil ze zadu na kolena. Začal jsem se bránit a začal jsem kouzlit magie které jsem ani v životě nezkoušel a ani jsem je neznal, během minuty bylo po boji, a když jsem si klekl na kole přišel chlapec a poděkoval mi. Hned na to odešel a já se podíval k neby, tam se mi zobrazil můj přítel který mi prozradil že tohle byla poslední zkouška, že magie které jsem kouzlil byli díky přívěsku na mém krku a hněvu který mnou procházel v momentě kdy jsem viděl danou situaci. V tom do mě z čistého nebe uhodil silný blesk a nabyl mě nevídanou sílou, a tím jsem se mohl prohlásit za necromana. Po čase jsem zjistil, že toho dokážu mnohem víc než jen ničit životy myšlenkami, dokázal jsem třeba z mrtvoli mého protivníka udělat svého spojence který by za mě bojoval.
Teď už jsem ovšem zestárnul ještě víc a moje schopnosti se určitě daleko zlepšili. Snažím se svými temnými schopnostmi ničit nestvůry, které na zem seslal samotný Ďábel a tím ochraňuji lid.

Všude okolo je černočerná tma. Měsíc už vstoupil do poslední čtvrti a odvrátil svou tvář od Elmoreadenu. Jedině náš oheň vysílá do temné noci svou zář a hřejivé teplo. Noční ticho přerušuje pouze jeho praskání. Křehká blondýnka přihodí do ohně další dříví. K nebi vyletí roj jisker a začne tančit jako bludičky. Její nádherné oči je zamyšleně sledují. Pak začne vyprávět:

„Můj otec byl Warlordem stejně jako jeho otec a otec jeho otce a další jeho předkové až do období největší slávy Adenu. Mnohokrát mi vyprávěl, jak kopiníci v první řadě semknutí bok po boku bránili vlastní mágy před útokem mnohonásobné přesily nepřátelských rytířů. Jak kryli ústup v úzkých stržích nebo drželi střed při protiútoku vlastních křídel. Stěna lesknoucích se nabroušených kopí téměř vždy až do poslední chvíle vydržela, ať už byl výsledek jakýkoliv.

Jednou se otec nechal najmout pány z Orenu, aby za ně bojoval ve výpravě proti Orkům, kteří ohrožovali svrchovanost orenského panství. Ten den zahalilo slunce svou tvář do závoje mraků, jejichž těžká břicha se líně převalovala přes vrcholky hor. Zemi zahalily cáry mlhy. Část najatých žoldnéřů se nedostavila vůbec. Po krátké debatě se orenští pánové rozhodli vyrazit. Zavlály prapory a armáda se vydala na pochod. Zanedlouho se spustil pořádný liják. Zemi smáčely miniaturní vodopády padající z nebes. Nikdo neviděl dál nežna padesát kroků. veškerá zbroj a výbava ztěžkla. Nohy těžkooděnců se bořily do prachu silnice, který se změnil na bahno. Bělostné tuniky mágů nezůstaly bez poskvrny. Obyčejná chůze se změnila v namáhavou dřinu. V tom se ozvalo volání scoutů.

Nepřítel zaujal postavení na pláni, do které ústila horská stezka, po které vojsko postupovalo. Nezbylo než rozvinout bojovou formaci. Ale na všechny čekalo nemilé překvapení. Útočné oddíly sběhem pochodu oddělily a nyní po nich nebylo ani stopy. Ustoupit nebylo kam. Odpočaté oddíly orků by jistě všechny brzy dohonily. Zaútočit pouze s kopiníky a mágy proti obrovské přesile také nebylo možné. Nezbývalo nic jiného než zaujmout obrannou formaci. jako nejvhodnější se jevil průsmyk, který ústil na planinu. Kopiníci se postavili do čela miniaturní armády a zaujali těsnou formaci. Průsmyk byl ovšem tak široký, že mohli postavit pouze tři řady. Tak mohli sice bojovat všichni, ale nezbývaly žádné zálohy, aby v kritické chvíli zacelily průlom nebo provedly výpad skrz demoralizované oddíly prvního sledu orkských hord. Za těžkooděnci zaujali pozici mágové, jejichž úkolem bylo vytvořit zónu smrti těsně před řadami vztyčených kopí. Scouti byli vysláni hledat zbytky armády. Nad bojištěm zavládlo zlověstné ticho. Najednou se ozvalo bučení rohů, válečný pokřik a dusot orkských hord ženoucích se rozprášit postavení orenské armády. Orkové byli nuceni natlačit se do průsmyku a zaútočit přímo. Na manévry nezbývalo místo. Sloupy ohně a vody si mezi nimi vybraly velké oběti. Když se konečně dostali k Warlordům, jejich kopí mezi nimi vytínala obrovské průseky. Najednou nebylo proti komu bojovat. První vlna orků se rozplynula, ale to už se hnal další příval nepřátel. Tentokrát si odražení nepřátel vybralo vysokou daň. Vzduchem se neslo troubení a jediný povel. Přeskupit. Kopiníci se znovu namačkali do řad. Zbyly ovšem necelé dvě řady. Bylo jasné, že už dlouho nemohou vydržet. Orkové znovu zformovali své řady a vrhlice proti stěně z kopí, jejichž hroty zrudly krví. Mágové opět vytvořili zničující stěnu z ohně a vody. Ale nepřátel bylo příliš. Prošli přes ni a vrhli se na kopiníky. Ti hrdinně bojovali. Před nimi se tyčil val z mrtvol padlých nepřátel. Ale obránců také ubývalo. Poslední kopiníci byli zatlačeni až k mágům, kteří je vydatně podporovali. Mágové byli nuceni chopit se svých zbraní a bojovat společně s kopiníky. Kopiníci se rozdělili a každý si vybral jednoho mága, kterého chránil. Otec si vybral ženu, která se statečně oháněla svým mečem a štítem rozrážela řady nepřátel. Toho dne jí nejednou zachránil život a stejně tak ona jemu. Slunce už končilo svou pouť po nebi, do kterého se toho dne odebralo mnoho dobrých bojovníků, když se odněkud z planiny ozval zvuk polnic a mraky uvolnily cestu posledním paprskům denního světla. To se odráželo od naleštěné zbroje rytířů a gladiátorů rozvinujících útočnou formaci na planině, kam je tajnými stezkami převedli scoutové. Orkové zaraženě strnuli. Do zesláblých svalů kopiníků a mágů se vlila nová energie a pozvedli své zbraně k odvážnému protiútoku. Orkové byli z průsmyku vytlačeni před postupující posily, které jejich armádu rozdrtily.

Toho dne orenští pánové slavili velké vítězství. Kopiníci a mágové velký důvod k oslavě neměli, neboť mnoho jejich druhů v bitvě padlo. Otec se rozhodl odejít do kraje, kde nebude muset každý den pozvednout své kopí a bude moct žít v klidu. Žena se kterou toho dne spojil svůj život se rozhodla jít s ním. V girankém kostele se vzali a pokračovali dál ve své pouti. Došli na Talking Island. Kde se jim narodila dcera, kterou pojmenovali Arianne. Po své matce zdědila neobyčejnou krásu a po otci bojové nadání. Otec ji zasvětil mezi Fightery. Víc pro ni udělat nemohl. Pokud chtěla pokračovat v rodinné tradici nezbývalo jí nic jiného než opustit domov a vydat se na dalekou a nelehkou cestu.

V její cestě ji podporovali přátelé. Byli to elfové Flarcon a Aquarius. Ti jí mnohokrát pomohli v hledání té správné cesty a tak mohla uspět ve zkouškách přichystaných pro Wario-ra a později i pro Warlorda. Přesto zbývá stále ještě poslední stupeň řádu. Dreadnought. Elitní kopiník oděný do těžké zbroje, schopný odolat svým nepřátelům.“

Odmlčí se a do skomírajících plamenů přihodí další dřevo. „Beru si první hlídku“, dodá. Všichni uléháme do svých pokrývek a svěřujeme své životy jejím schopnostem.

Ranní paprsky se snaží proniknout mlhou a ona se vydává vstříc slunci na další pouť.

Příběh lučišníka Arquera

Bylo nebylo jednoho sluneho dne. Vše kolem vonělo a okolím se linul křik to jsem se zrovna narodil. Byl jsem maly elfíček, už v roce poznali že mám bojovné nadání a dobrý zrak. Můj otec byl moc hrdý a první luk mi vyřezal sám, nebyl nic moc, ale mě se hrozně líbil. Tak šel čas a já rostl a rostl a rostl a mé dovednosti se stále zlepšovali. Když v den mého dvacáteho roku mi otec přinesl veliký dar. Byl to luk, byl tak skvělý. Otec mi pověděl: "Běž synu, jdi do světa a poznaj ho kraj, šiř kolem sebe lásku a mír a jen za to se bij, bude-li to nutné," a já si to vzal k srdci. Vydal jsem se tedy na cestu, občas mi byla zima, ale dalo se to překousnout. Šel jsem cestou a potkal spoustu nebezpečných tvorů, musel jsem bojovat, a tak jsem se naučil bojovým technikám. Pamatuji si to jako by to bylo ted, viděl jsem krásné město bylo mi skoro dvacet pět, jmenovalo se Dion. Byl jsem silný a věděl jsem za mám na víc. A jeden moudrý člověk mi řekl že nedaleko je velké hradní město jménem Giran. Dal jsem se na cestu, trvala mi skoro patnáct let. Zde jsem potkal své nejlepší kamarády té oblasti se říkalo zóna nemrtvých. Zde jsme dali naše umění dohromady, já svůj hbitý útok, elf wizard silu vodního elementu a blesku, a temný elf sílu větru a ohně, netušil jsem že je tu tolik nadpřirozených sil. Když to jsem se objevil před branami Giranu. Město všech ctností. Zde jsem v chrámu byl požádán abych se stal stříbrným rytířem a já nabídku přijal. Jako rytíř jsem podstoupil mnoho četných výprav a byl stále silnější a silnější, dostal jsem velkou mablýskanou zbroj temného krystalu od mého kamaráda delfa jako dar za naší spolupráci a jeden moc šikovný trpaslík mi postavil ze surovin, které jsem shromažďoval na svých cestách, luk duší, byl jsem silný a v tu jednoho dne jsem potkal velkou tlupu nájezdníků, s kamarády jsme nechtěli bojovat, ale museli jsme, napadli nás, bylo jich asi pět mám ponětí a já a moji přátelé jsme je skolili to bylo poprvé, kdy jsem šíp vytahoval z bytosti Elmorské a né z monstra. Toto mi kdysi říkal otec ať šírím a tak jsem se tak i zachoval. Kdež to se toto stávalo častěji a častěji a já neměl na výběr musel jsem něco změnit, ano už v Giranu mi říkal starý kmet, že se daj pořídit krystali s dušemi, které vylepšují zbrane a tak jsem sehnal krystal se dvanácti dušema. Dal jsem ho kezbrani a poprosil kováře aby mi udělal vylepšení. Ano bylo tomu tak můj luk byl tak luxusní, že jsem mohl střílet skoro dvakrát rychleji. A tak už jsem neměl moc konkurence každého vraha či nájezdníka jsem skolil bez mrknutí oka. Kdež to jednoho dne jsem potkal člena klanu Daemonic. Jméno se mi líbilo. A tak jsem se rozhodl, že tam půjdu, ale až se stanu mesíčním strážcem netrvalo to dlouho a stalo se tomu tak. Den a noc uplynul a já oslovil člena klanu a on mě po krátké debatě přijal jako svého pobočníka.

Elmore
Příběh jednoho tuláka


Moje jméno zní…. Ne, není důležité stejně ho už mnoho let nepoužívám. Nyní mně všichni znají pod přezdívkou Elmore. Moje přezdívka je podle vzdálené zamrzlé země stejného jména, žijí tam trpaslíci a orkové. Dostal jsem ji od trpaslíků, vychovali mě. Když mi byly dva roky moje matka Leona a otec Philip, kteří přes tuto zemi cestovali, mne odložili u domu trpasličí rodiny. Ta se mě díky bohu ujala.

Snažili se mě vychovat jako trpaslíka, učil jsem se kovat, sbírat suroviny a bojovat těžkými zbraněmi.Nikdy jsem se nedokázal nic naučit. Poblíž byla i vesnice orků, nikdy jsem je neměl rád. Byl jsem slabší a menší než oni všichni mě otravovali a dovolovaly si ne mě. K trpaslíků měli respekt velice často od nich potřebovali něco vyrobit ale já nic neuměl. Obzvlášť ti kteří byli stejného věku mě šikanovali protože, jak si mysleli, se jim nemohu rovnat. Od 15 let jsem u sebe začal nosit dýku. Když nám bylo 20 ta banda orků dostala při obřadu svoje první zbraně.

Jak jsem čekal ihned mi začali vyhrožovat. Jednou to došlo tak daleko že ze mě vydírali adeny a používali u toho zbraně, nikdy ze mě nic nedostali. Když už se jeden, vůdce party, rozehnal po mě svým obouručákem tak už jsem nemohl dělat že neslyším nevidím. Využil jsem svoji lidskou převahu, rychlost. Uhnul jsem jeho ráně a ihned vyrazil s nožem v ruce který se jen zabořil do jeho hrdl. 5 let dušeného vzteku a nenávisti se náhle prodral na povrh. Vrhl jsem se na dalšího který ani nestihl zvednout štít na obranu a už klesal k zemi. Třetí když vyděl moje běsnění se snažil utéci, nestihl to, když se dal do běhu vrhnul jsem po něm svou dýku. Padl mrtvý k zemi.

Věděl jsem že nyní už zde nemohu moc dlouho zůstat. Vrhl jsem do domu kde jsem bydlel a rychle si zabalil svoje věci. Svojí trpasličí rodin jsem narychlo naškrábal dopis na rozloučenou. A odešel z kraje. Cestoval jsem dlouho, velice dlouho. V jednom městečku po cestě jsem si koupil luk kterým jsem si lovil potravu. Až jsem do roce docestoval až do centra obchod, do Giranu. Tam jsem se spřátelil s temnou elfkou Oceanic díky které jsem byl přijat do cechu jménem Daemonic. A zde jsem začal nový život.